Tyto studie tvrdí, že co se týče biologické dostupnosti u lidí, tak se neprokázaly žádné rozdíly mezi syntetickým a přírodním vitamínem C. Nicméně je ale zdůrazněno, že než užívání umělého vitamínu C je pro naše tělo vhodnější konzumovat ovoce a zeleninu, protože tyto celé přírodní potraviny obsahují i jiné mikroživiny a fytochemikálie (např. polyfenoly). Autoři jedné ze studií doslova říkají: "Ačkoli se zdá, že syntetický a z potravin získaný vitamín C je u lidí stejně biologicky dostupný, požití vitamínu C jako součást celé potraviny je považováno za vhodnější vzhledem k současné konzumaci mnoha dalších makro i mikroživin a fytochemikálií, což přinese další zdravotní přínosy."

Naši svalovou činnost ovládá náš centrální nervový systém (CNS) prostřednictvím motorického (pohybového) systému, který je založen na motorické jednotce. Motorická jednotka přikazuje svalovým vláknům, aby se stahovala a vytvářela tak svalovou sílu. Když někdo s posilováním teprve začíná, žádá své svaly, aby nějak jednaly. Nicméně motorická jednotka pracuje u začátečníků poměrně neefektivně, protože ony "příkazy" či signály svalovým vláknům nebyly dříve moc používány (nebyla pro ně většinou poptávka, protože pohyby při posilování jsou většinou nové či nezvyklé). Postupem času, jak je začátečník ve cvičení zkušenější, zlepšuje svou schopnost svaly aktivovat. To znamená, že nervová jednotka se u něj zlepšuje a signály jsou stále silnější a rychlejší. Takže CNS pracuje mnohem efektivněji, což se projeví ve větší jistotě při cvicích, v lepším zapojení procvičovaných svalů, i při zvyšování celkové síly. Tato počáteční neefektivita je proto jeden z důvodů, proč začátečníci většinou některé procvičované svaly tolik necítí a proč je důležité na svaly během cvičení myslet (Mind - Muscle Connection) a neustále pilovat techniku cviků. Pravidelným tréninkem totiž můžeme zahájit adaptační změny v nervovém systému, které nám umožní naplno aktivovat svalová vlákna při konkrétních pohybech a lépe koordinovat zapojení všech příslušných svalů, což může mít za následek větší sílu i jistotu při cviku. Určitou tréninkovou pravidelností tak zlepšujeme svou neuromuskulární paměť. Důležité je tedy u cvičení vydržet a přes možné počáteční neúspěchy to nevzdávat.

Obezita je u spousty lidí často jen kosmetický problém. Nicméně čím déle je člověk obézní, tím většímu se vystavuje riziku takzvaného metabolického syndromu. Samozřejmě, že nějaká metabolická porucha se může časem objevit i u někoho s normální váhou, nicméně výrazná nadváha (obzvláště v okolí pasu v podobě viscerálního tuku) zvyšuje pravděpodobnost nějakého závažného zdravotního problému. Zatímco po samotné obezitě člověk většinou neumře, komplikace vyplývající z metabolického syndromu mohou skutečně způsobit předčasnou smrt. Podkožní tuk (obezita) nezabíjí, viscerální tuk a poškozené orgány (metabolický syndrom) ano.

Často někde slyším, nebo se dočtu, že někdo nejí večer. Že po páté hodině už nic nejí, protože chce zhubnout. Opravdu souvisí načasování jídel s redukcí tělesného tuku? Existují studie, které se zaměřují na souvislost mezi chronotypy neboli cirkadiánními preferencemi (biorytmy, kde kolísají stavy aktivity a bdělosti) a nadváhou. V těchto studiích potvrdily, že večerní jídlo u lidí, co mají tyto biorytmy narušeny, může způsobit přibývání na váze. Nicméně existuje podobné množství jiných studií (mezi nimi je i jedna celkem rozsáhlá metaanalýza), které hypotézu večerních jídel a nadváhy neprokázaly. Tělo u každého člověka funguje z dlouhodobého hlediska a hlavně funguje u každého člověka trochu jinak. Někdo je více ranní ptáče a někomu zase nedělá problémy fungovat večer (i jeho metabolismu) a je tak spíše sovou. Jestli budeme hubnout, nebo na váze přibývat, závisí na energetické bilanci, čili na rozdílu mezi kalorickým nadbytkem a kalorickým deficitem (samozřejmě pokud jsme zdraví). Když budeme jíst většinu jídel odpoledne a večer a celkový příjem za celý týden budeme mít vyrovnaný, nebo v kalorickém deficitu, neměli bychom tloustnout, respektive bychom měli hubnout. Když je někdo sova a chodí spát okolo půlnoci nebo později, není důvod jíst naposledy třeba v pět hodin. Chce to zjistit, co komu vyhovuje a také je dobré si kalorie počítat (aspoň v začátcích). U zdravých normálních lidí, kteří nejsou třeba nějak morbidně obézní, kteří nemají zdravotní komplikace s obezitou související, kteří nemají různé metabolické poruchy a kteří nemají narušeny vnitřní cirkadiánní hodiny (třeba prací na směny apod.), je ve většině případů zbytečné se trápit a být celý večer hlady a podrážděný.

Navzdory všeobecnému mínění, že pití tekutin před, během a po jídle je špatné, neexistuje důkaz, že by pití čehokoli okolo jídla mělo nějaké negativní účinky. Pro většinu zdravých lidí není pravděpodobné, že pití tekutin s jídlem negativně ovlivní jejich trávení. Naopak, nápoje konzumované těsně před jídlem, po jídle a během jídla mohou trávení podpořit (pomáhají hladce pohybovat stravou a zabraňují nadýmání a zácpě), vést k optimální hydrataci a mohou nás více zasytit. Podle některých studií nám tekutiny s jídlem kromě lepšího trávení mohou pomoci i regulovat chuť k jídlu a zabránit tak přejídání, což může podpořit naši snahu o hubnutí (samozřejmě pokud budeme pít obyčejnou vodu bez nadbytečných kalorií). Výzkumy také ukazují, že pitná voda během jídla může dočasně urychlit náš metabolismus (asi o 30% po dobu cca 45 minut). Počet spálených kalorií je vyšší, když je voda studená (tělo používá více energie k ohřátí studené vody na tělesnou teplotu). Důležité je prostě zjistit, co komu dělá dobře. Pokud jste na pití tekutin při jídle zvyklí a nedělá Vám to nějaké problémy, nic neměňte. A samozřejmě naopak.

Klasický kulturistický split neboli rozdělení tělesných partií do tréninků v rámci jednoho týdne vznikl přibližně v šedesátých letech minulého století u soutěžních kulturistů (předtím se cvičilo celé tělo v jedné tréninkové jednotce - fullbody). V době, kdy split vznikl, ale většina kulturistů nebrala tak velké množství podpůrných prostředků. Takže aby měli adekvátní výsledky, museli procvičit každou svalovou partii 2x do týdne. A když cvičili dvoufázově (např. před soutěží), tak i 3x do týdne. Což je v kontrastu s moderním pojetím splitu (od cca osmdesátých let minulého století), kdy kulturisté začali cvičit každou partii většinou jen jednou týdně (protože díky několikanásobně větším dávkám chemie jim to stačilo a stačí). Spousta kondičně a naturálně cvičících lidí toto kopíruje (často ve formě tzv. bro splitu), a proto většinou nemají takové výsledky. To je zásadní nepochopení splitového systému u většiny současných "kondičkářů". Nekopírujte profesionály!

Podle své autobiografické knížky Total Recall začal brát Arnold Schwarzenegger steroidy někdy na přelomu let 1966 a 1967, kdy mu bylo 19 - 20 let. V té době šlo získat tyto látky normálně na předpis u praktického lékaře. Výzkum vedlejších efektů byl teprve v plenkách. Prý kdyby o nějakých věděl, i tak by si tenkrát nebyl jistý, zdali by se tím nechal ovlivnit. Steroidy užíval vždy v posledních šesti až osmi týdnech před každou velkou soutěží. K vítězství mu steroidy sice pomáhaly, ale výhoda nebyla nějak významná. V dobách, kdy už nesoutěžil, prý závodníci užívali dvacetkrát silnější dávky než cokoli, co bral kdysi on a jeho kolegové z té doby.

Stále existují lidé, kteří si myslí, že lze zhubnout jen určitou část těla. Většinou je snaha zhubnout třeba jen břicho, stehna, či jenom boky. Takhle to ale skutečně nefunguje. Nelze hubnout jen někde. Hubne se po celém těle současně. Je pravda, že některé partie "dělají problémy" a tuk se zde drží nejdéle. A proto to může vypadat, že na tomto místě mizí tuk pomaleji, než na zbytku těla. Je to ale spíše o množství tuku, které se na daném místě časem uložilo, než o pomalosti hubnutí na tomto konkrétním místě. Prostě když mám od přírody dané (genetickou predispozicí), že například v oblasti břicha se mi ukládá tuku nejvíce, je jasné, že na tomto místě se bude tuk držet nejdéle. Nevěřte reklamám!

Říká se, že množství lepku v obilninách se díky genetickému inženýrství mění a že dnes mají obilniny až 80% lepku oproti cca 30% v minulosti. Není to ale pravda. Obsah lepku v obilninách je za posledních 100 let ± stejný. Co se ale skutečně změnilo, je celková spotřeba pšenice obecně, celkové množství zkonzumovaného lepku (z důvodu přidávání lepku jako aditiva do průmyslově zpracovaných potravin a výrobků) a průmyslový komerční způsob výroby pečiva (mohla se změnit stravitelnost výrobků). Zvýšený výskyt problémů s lepkem u lidí v současnosti je tak spojen s jinými faktory.