Princip specifičnosti

Princip (nebo také koncept) specifičnosti uvádí, že reakce na trénink budou přizpůsobeny podobným podmínkám, které se používají během tréninku. Jinak a srozumitelněji řečeno, největšího zlepšení se většinou dosáhne u té konkrétní činnosti, která se pravidelně trénuje.

Princip specifičnosti je tedy postaven na myšlence, že čím více se trénink podobá nějakému výkonnostnímu (silovému) testu, tím větší je pravděpodobnost přenosu tréninkové zkušenosti a výkonnosti do testu. Čili pokud jsou si například tréninkový cvik a testovací cvik podobné, tím pravděpodobněji tréninkový cvik zlepší výkon při samotném testu (většinou se při zjišťování síly testuje maximum na 1 opakování - 1RM).

Takže pokud se bude zkoušet třeba test na maximálku (maximum na 1 opakování - 1RM) u benchpressu s volnými váhami, je pravděpodobné, že při tomto testu obstojí lépe někdo, kdo benchpress s volnými váhami pravidelně trénuje. Čili obstojí lépe v porovnání s někým jiným, kdo má v tréninku jiný cvik (třeba chest press na stroji) a bench press příliš nedělá. A samozřejmě naopak.

Nebo třeba od někoho, kdo delší dobu trénuje v určitém rozsahu pohybu, se očekává, že v tomto specifickým rozsahu pohybu podá lepší výkon, protože na tento rozsah je zvyklý a neuromuskulárně i technicky adaptovaný.

Princip specifičnosti platí nejen proto, že cvičení stimuluje růst svalových vláken zapojených do pohybu, ale také proto, že rozvoj síly je z velké části vytvářen vznikem neuromuskulární paměti a pohybových vzorců. Princip specifičnosti tak zřejmě souvisí s efektem učení se během pravidelné praxe.