Adaptivní termogeneze

Adaptivní termogeneze se dá definovat jako změny v energetických výdajích těla (v produkci energie), v uvolňování tepla a v metabolických adaptacích v závislosti na množství stravy (hladovění, redukční diety, přejídání), na složení stravy (termický efekt potravin), na cvičení, na okolní teplotě, na stresu, na produkci hormonů, na užívání léků, nebo třeba na nemocech (např. zánětech).

Adaptivní termogeneze zahrnuje vzájemný vztah mezi řadou neurotransmiterů a hormonů, včetně hormonů, které ovládají naši chuť k jídlu (leptin, inzulín, hormony štítné žlázy), nebo které souvisí se stresem (kortizol). Adaptivní termogeneze je odborný název pro známější, ale nepřesný termín "metabolické poškození" (Metabolic Damage).

Cílem lidského těla je udržovat stabilní prostředí, ke kterému ale potřebuje dostatek energie k plnění mnoha důležitých, avšak energeticky náročných úkolů. Pro udržení homeostázy náš organismus reaguje na změny energetické bilance tím, že změní rychlost našeho metabolismu.

Adaptivní termogeneze a hubnutí

S adaptivní termogenezí se většinou setkáváme při příjmu potravy a úplně nejčastěji při kalorickém omezení během snahy o redukci tělesného tuku. Adaptivní termogeneze tedy také znamená to, do jaké míry se lidé dokáží přizpůsobit změnám v příjmu potravy (například při hladovění). Přesněji řečeno co náš organismus udělá proto, aby se při zpomaleném metabolismu během energetického (kalorického) deficitu šetřilo s energií, nebo naopak, co náš organismus udělá při zrychleném metabolismu během energetického (kalorického) nadbytku, aby se "spálily" nadbytečné kalorie. V případě hladovění lidské tělo funguje pomaleji, aby se neplýtvalo sníženým množstvím kalorií, čímž se účinně zvyšuje hodnota každé přijaté kalorie.

Adaptivní termogeneze při úbytku hmotnosti ovlivňuje změny bazálního metabolismu, které jsou nezávislé na tělesné hmotnosti a složení těla. To znamená, že jsou nezávislé na změnách úbytku tuku, nebo hmotnosti jeho metabolicky aktivní složky (svalů).

Vysvětlení pro pochopení

Pokusím se to vysvětlit jinak. Před zhubnutím si spočítáme svůj bazální metabolismus (podle jakékoli kalkulačky na internetu) a vyjde nám nějaké teoretické číslo (třeba 8000 kJ). Když zhubneme, klesne nám teoretický výdej energie (díky úbytku hmotnosti z tuků a případně svalů) podle stejné kalkulačky třeba na 7000 kJ. Množství této klesnuté energie bude tedy teoreticky na základě našeho složení těla a jeho hmotnosti a na základě fyzikálních výpočtů 1000 kJ.

Jenže adaptivní termogeneze ovlivní tento výpočet tím, že výsledné číslo klesnuté energie bude vyšší (cca o 10-15%), takže třeba 1150 kJ. Čili náš skutečný bazální metabolismus nebude 7000 kJ, ale 6850 kJ. Vydá se méně energie (spálíme méně kalorií), než podle fyzikálních zákonů, vzorců a výpočtů, protože organismus se bude úbytkům tkání bránit. Snížené energetické výdaje jsou tedy z velké části vysvětleny ztrátou tukových zásob a svalové hmoty.

Adaptivní termogeneze při kalorickém omezení tedy představuje pokles energetického výdeje (v reakci na pokles příjmu energie) nad rámec toho, co lze teoreticky předpovědět ze změn tukové a beztukové aktivní hmoty (svalů). Po úbytku hmotnosti tak dochází k většímu než očekávanému snížení energetického výdeje podle nějakého vzorce.

Ještě jiné vysvětlení

Ještě zkusím jiné vysvětlení. Když hubneme (a silově necvičíme a nemáme dostatek bílkovin), pravděpodobně ztratíme kromě tuku i také určitou část svalové hmoty. Úbytek svalů i tuku povede k mírnému zpomalení metabolismu (bazálního metabolismu), protože klesne naše potřeba energie. Svaly jsou totiž metabolicky aktivní tkáň a představují tak klíčový parametr velikosti našeho bazálního metabolismu.

Takže s úbytkem svalů mírně ubyde i potřeba energie na udržení si zbývajících svalů a zároveň mizející zásoby tuku si organismus začne šetřit na "horší časy". Snížení svalové hmoty ale může bránit dalšímu hubnutí, protože celkově naše tělo vydává méně energie. Pokusy o pokračování v hubnutí vyvolávají adaptivní reakce organismu zahrnující navzájem spolupracující účinky metabolických, nervových, hormonálních (vliv leptinu, ghrelinu, inzulínu, testosteronu) a behaviorálních změn, které "vzdorují" během stavu hubnutí (tělo se začne méně hýbat a šetřit tak s energií).

Z evolučního hlediska je tato metabolická adaptace biologickým mechanismem přežití, který šetří energii při hladovění, či nebezpečně nízkých zásobách energie. Při hubnutí je tedy žádoucí, aby v rámci přílišného nesnižování bazálního metabolismu svalová tkáň zůstala (či dokonce rostla) a mizela pouze tkáň tuková. Na to je ideální a nenahraditelné posilování.