Sůl (sodík) a zdraví - potřeba soli a její množství

Není pochyb o tom, že strava amerického či západního stylu obsahuje nadměrné množství soli. Existuje spousta důkazů, že vysoká spotřeba soli v jakékoli populaci vede k vyšší míře hypertenze, kardiovaskulárních chorob a úmrtnosti. Nicméně existují i studie, které neprokázaly žádnou (nebo malou) souvislost mezi spotřebou soli a kardiovaskulárními či jinými problémy. Některé dokonce prokázaly souvislost mezi zdravotními problémy a nízkým příjmem soli. Jak to s tou solí tedy doopravdy je?

Co je sůl (sodík) a k čemu je potřeba?

Chlorid sodný (NaCl), známý také jako sůl, je základní sloučenina, kterou naše tělo používá například ke vstřebávání a transportu živin, k udržení krevního tlaku, k udržení správné rovnováhy (množství) tekutin v těle (uvnitř i vně buněk a v krvi), k přenášení nervových signálů (nervových vzruchů), k udržení zdraví nervů, či ke stahování a uvolňování svalů.

Sodík je důležitý elektrolyt a hlavní složka kuchyňské soli. Většina sodíku v těle se nachází v krvi a v tekutině obklopující buňky (extracelulární tekutině), kde pomáhá udržovat rovnováhu těchto tekutin. Naše ledviny pomáhají regulovat hladinu sodíku v těle tím, že upravují jeho množství, které se vylučuje močí. Sodík ztrácíme také pocením.

Odhaduje se, že lidské buňky potřebují k udržení životních funkcí přibližně 200 - 500 mg sodíku (tj. 0,5 - 1,25 g soli). Fyziologická denní potřeba sodíku u člověka je tedy menší než 1 g (cca 2,5 g soli denně). Lidé, stejně jako ostatní savci, konzumovali během několika milionů let evoluce podobné množství soli. Příjem soli u obyvatelstva v komunitách, jejichž strava neobsahuje přidanou sůl, je téměř ve všech případech nižší než 1 g sodíku (2,5 g soli) denně.

Různé přepočty a názvosloví pro příjem soli

Pojmy sůl a sodík se často používají jako synonyma. Zřejmě proto, že hlavním zdrojem sodíku ve stravě je právě sůl (přibližně 90%). Nicméně sůl (NaCl) obsahuje 40% sodíku (Na) a 60% chloridu (CL^-). Přepočet různých jednotek pro sodík a sůl je potom následující:

• 1 g sodíku = 2,5 g soli
• 1 g soli = 0,4 g sodíku
• 1 mmol sodíku = 23 mg sodíku = 0,023 g sodíku
• 1 g soli = 17 mmol sodíku

Světová liga proti vysokému krevnímu tlaku (hypertenzi) spolu s dalšími organizacemi, které se zabývají snižováním příjmu soli ve stravě, navrhla standardizované názvosloví založené na normálních hodnotách příjmu soli od našich předků:

• Nízký denní příjem soli, kdy by se již mohlo očekávat poškození zdraví v důsledku nedostatku sodíku, je pravděpodobně pod 0,25 g (pod 100 mg sodíku).
• Normální (fyziologický) příjem soli je méně jak 2,5 g (1 g sodíku).
• Doporučený příjem soli je méně jak 5 g (2 g sodíku).
• Vysoký příjem soli je větší jak 5 g (2 g sodíku).
• Velmi vysoký příjem soli je v rozmezí 10 až 15 g (4 - 6 g sodíku).
• Extrémně vysoký příjem soli je nad 15 g (nad 6 g sodíku).

Snížení denního příjmu soli se doporučuje označovat jako:

• Malé, pokud je menší jak 2,5 g (1 g sodíku).
• Mírné, pokud je v rozmezí 2,5 až 5 g (1 - 2 g sodíku).
• Velké, pokud je větší jak 5 g (2 g sodíku).

Spotřeba soli u nás a ve světě

Asi před 5000 lety Číňané objevili, že sůl lze použít ke konzervaci potravin, protože v přítomnosti vysoké koncentrace soli se bakterie nemohou množit. Sůl pak získala velký hospodářský význam, protože umožnila uchovávat potraviny a umožnila rozvoj usedlých komunit. Sůl proto byla velice ceněnou a nejvíce obchodovanou komoditou na světě, přičemž její spotřeba dosáhla vrcholu kolem 70. let 19. století.

S vynálezem mrazáku a ledničky však přestala být sůl jako konzervační prostředek potřebná. Spotřeba soli klesala, ale s nedávným velkým nárůstem spotřeby vysoce solených průmyslově zpracovaných potravin se nyní spotřeba soli (a tedy i sodíku) opět zvyšuje. Vysoký obsah sodíku má také většina konzervačních látek, jejichž množství v potravinách v posledních letech také vzrostlo (kvůli tomu, aby balené potraviny vydržely dlouhé dny v regálech za pokojové teploty).

Průměrný příjem soli ve většině zemí světa (především západního stylu) je přibližně 9 až 12 g denně, přičemž v mnoha asijských zemích a zemích východní Evropy je průměrný denní příjem soli vyšší než 12 g denně. U dětí starších 5 let je příjem soli běžně vyšší než 6 g denně a s věkem se zvyšuje. (zdroj z roku 2009).

Dle Ministerstva zdravotnictví České republiky je průměrná spotřeba soli u nás 14 - 15 g na osobu na den. Český statistický úřad dokonce uvádí spotřebu (za roky 2007 až 2016) v průměru kolem 6 kg soli na osobu na rok, což po přepočtu dělá 16,4 g soli denně.

Pro další představu přikládám průměrné množství kuchyňské soli v průměrných denních dávkách zkonzumovaných v Německu na konci 90. let minulého století:

• 1 g → základní nezpracované potraviny (např. zelenina, brambory, obiloviny, mléko, maso apod.).
• 2 - 3 g → chléb a jiné slané pečivo.
• 3 - 5 g → uzeniny (salámy, šunka / slanina) a sýry.
• 4 - 5 g → průmyslově zpracované potraviny, konzervy, domácí jídlo.
• 1 - 2 g → přisolování potravin a používání koření se solí.

Nadměrný příjem soli způsobuje zdravotní rizika

Vysoký či nadměrný příjem soli představují pro lidské tělo (jeho orgány a celý systémy) velkou výzvu (především pro ledviny). Výsledkem je, že vysoký příjem soli může způsobit různé zdravotní problémy. Nejčastěji je nadměrný příjem soli spojován se zvýšením krevního tlaku, čímž se ale zároveň zvyšuje i riziko kardiovaskulárních onemocnění a cévní mozkové příhody (viz níže v článku). Dále může dojít například k onemocnění ledvin, k hypertrofii levé srdeční komory (což je spojováno s významně vyšším výskytem kardiovaskulárních onemocnění a úmrtí), ke vzniku ledvinových kamenů a osteoporózy, k rozvoji (zhoršení) astmatu, ke vzniku rakoviny žaludku, k retenci (zadržování) soli a vody v těle a ke vzniku otoků nohou a nočnímu objemu moči (noční polyurii). Rovněž přibývá důkazů, že sůl má škodlivé účinky na zdraví nezávisle na krevním tlaku.

Vysoký krevní tlak - hypertenze

Hypertenze (arteriální hypertenze, hypertonus neboli vysoký krevní tlak) je celosvětově jednou z hlavních příčin kardiovaskulárních onemocnění a je silně spojena s cévní a celkovou úmrtností (podle odhadů se hypertenze podílí na 49% všech případů ischemické choroby srdeční a 62% všech případů mozkové mrtvice). Jedná se o rizikový faktor, který lze z velké části modifikovat, přičemž se zdá, že z hlavních přispěvatelů problémů je nadměrná sůl ve stravě.

Souvislost mezi příjmem soli ve stravě a hypertenzí je v současnosti dobře známá a bylo prokázáno, že snížení příjmu soli vede ke snížení krevního tlaku. Nebo obráceně, bylo prokázáno, že nadměrný příjem sodíku zvyšuje krevní tlak a způsobuje nepříznivé kardiovaskulární účinky u lidí a několika druhů pokusných zvířat včetně myší, potkanů, králíků, psů, prasat, zelených opic, paviánů a šimpanzů. Tato pozorování byla provedena v různých typech studií (včetně epidemiologických, experimentálních, migračních, populačních intervenčních, či genetických) za pečlivě kontrolovaných podmínek při použití širokého rozsahu příjmu sodíku a v některých případech byla nadměrná konzumace sodíku udržována po značnou část života zvířat i lidí.

Studie u šimpanzů (98,8% genetická shodnost s člověkem) prokázala, že postupné zvyšování příjmu soli z 0,5 g denně na 10 až 15 g denně (což je podobné našemu současnému příjmu soli) způsobilo postupné a velké zvýšení krevního tlaku. Na konci 20 měsíční studie bylo podávání soli ukončeno a krevní tlak klesl na úroveň kontrolní skupiny. Dále se v oné studii píše, že účinek soli se u jednotlivých šimpanzů lišil, kdy u některých došlo k velkému zvýšení krevního tlaku a u jiných k malému nebo žádnému zvýšení. Tyto výsledky u živočišného druhu vývojově nejbližšího člověku přímo vypovídají o příčinách lidské hypertenze, zejména v souvislosti s migrací pregramotných (nevzdělaných) lidí s nízkým obsahem sodíku ve stravě do západního městského životního stylu se zvýšeným příjmem soli. Hédonická (požitkářská) záliba v soli a její náruživé požívání byly vhodné v prehistorii člověka zahrnující existenci lovců - sběračů a mrchožroutů ve vnitrozemí kontinentů s nedostatkem soli, ale jsou maladaptivní (nežádoucí, škodlivé) v městském technologickém životě se solí levnou a volně dostupnou.

Předchozí odstavec potvrzují i některé studie na primitivních společnostech, které neměly přístup k soli. V těchto studiích se u těchto lidí prokázal nižší krevní tlak ve srovnání s podobně primitivními společnostmi používající sůl, nebo ve srovnání se společnostmi moderními a rozvinutými. Škodlivý vliv soli na krevní tlak také podporují i některé migrační studie, podle kterých se ukázalo, že migrace z izolovaných společností s nízkým obsahem soli do městského prostředí se zvýšeným příjmem soli je spojena se zvýšeným krevním tlakem. Podobně i některé populační intervenční studie prokázaly, že po snížení příjmu soli u jedné skupiny lidí v rámci jedné komunity (např. sousední vesnice či města apod.), došlo ke snížení tlaku u skupiny lidí se sníženým příjmem soli a nikoli u té druhé. Ačkoli samozřejmě k nižšímu krevnímu tlaku může přispívat více faktorů, tyto studie prokazují zásadní význam příjmu soli na změny krevního tlaku.

Co se týče souhrnných analýz dosavadních vědeckých poznatků, tak i podle těchto metaanalýz a systematických přehledů a jedné rozsáhlé mezinárodní studie zvyšuje nadměrný příjem soli krevní tlak. Neboli jinak řečeno, snížení příjmu soli způsobuje z populačního hlediska významné snížení krevního tlaku u hypertoniků i normotenzních jedinců bez ohledu na věk, pohlaví i etnickou skupinu (samozřejmě ale rozsah poklesu krevního tlaku se liší, protože každý jsme na sůl jinak citliví a jinak zdravý, viz níže v článku). Tyto souhrnné výsledky tedy podporují snížení příjmu soli v populaci, které povede ke snížení krevního tlaku a tím i ke snížení kardiovaskulárních onemocnění. Snížení příjmu sodíku u lidí bez zvýšeného tlaku (u normotenzních jedinců) pak může potenciálně odvrátit nebo oddálit rozvoj hypertenze s přibývajícím věkem, protože souvislost mezi příjmem sodíku a krevním tlakem je ve vyšším věku větší.

Podle této metaanalýzy a systematického přehledu navíc větší snížení příjmu soli vede k většímu poklesu systolického krevního tlaku. Tato studie tedy ukazuje významný vztah mezi snížením příjmu soli a poklesem krevního tlaku.

Kardiovaskulární (KV) onemocnění, KV příhody, KV úmrtnost a úmrtnost ze všech příčin

Jak už tedy víme, snížení příjmu soli snižuje krevní tlak. A protože zvýšený krevní tlak je hlavním rizikovým faktorem pro různá kardiovaskulární onemocnění (KVO), lze předpokládat, že snížení příjmu soli bude znamenat i snížený výskyt KVO. Tyto metaanalýzy a systematické přehledy skutečně naznačují, že nižší příjem soli souvisí se snížením rizika kardiovaskulárních onemocnění a poskytují tak další silnou podporu pro snížení příjmu soli v populaci. Toto snížení povede ke snížení krevního tlaku a tím i ke snížení počtu mozkových příhod, srdečních infarktů, srdečního selhání, operací srdce, invalidity, či předčasných úmrtí. Kromě vlivu na krevní tlak může mít snížení příjmu soli příznivé účinky na kardiovaskulární systém nezávisle na krevním tlaku. Celkový účinek snížení příjmu soli na kardiovaskulární následky může být proto větší než účinek odhadovaný pouze na základě poklesu krevního tlaku.

Související články:

Nadváha či obezita

Je známo, že sůl také zvyšuje žízeň. Některé výzkumy zjistily, že existuje úzký vztah mezi konzumací slaných potravin a příjmem nápojů. Vzhledem k tomu, že značná část příjmu tekutin je u běžné populace ve formě sladkých kalorických nápojů a konzumace slazených nápojů je spojována s obezitou, mohlo by tedy, co se týče obezity, snížení příjmu soli hrát svoji roli. Je také možné, že slané potraviny nějak způsobují to, že je chceme kombinovat s limonádami a ovocnými nápoji. Z dlouhodobého hlediska pak tedy může tato kombinace nadbytku soli a cukru mít vliv na naše tukové zásoby.

Související články:

Možné mechanismy vzniku zdravotních problémů při nadměrném příjmu soli

Malé změny sodíku v plazmě mohou být důležitým mechanismem změn krevního tlaku při změně příjmu soli. Naše ledviny za normálních okolností regulují hladinu sodíku a vody v krvi bez problémů. V některých případech ale může u někoho konzumace příliš velkého množství soli tuto rovnováhu narušit a může dojít ke snížení schopnosti ledvin vylučovat sodík, což může způsobit zvýšení hladiny sodíku v krvi. Zhoršená schopnost ledvin vylučovat sodík tedy vede k tomu, že naše tělo zadržuje více vody a sodíku, čímž se zvyšuje jak množství tekutiny obklopující naše buňky (extracululární objem), tak objem krve v krevním řečišti (intravaskulární objem). Se zvětšujícím se objemem krve se začíná zvyšovat tlak na naše cévy a naše srdce musí pracovat intenzivněji, aby rozvádělo krev po těle. Tato zvýšená zátěž může časem vést ke ztuhnutí cév a zvyšuje riziko vysokého krevního tlaku, srdečních onemocnění a mrtvice.

Kromě vlivu na krevní tlak existuje stále více důkazů, že vysoký příjem sodíku má škodlivé kardiovaskulární účinky nezávisle na krevním tlaku. Vysoký příjem sodíku zvyšuje extracelulární koncentrace sodíku (mimo buňky) a může nepříznivě ovlivňovat reaktivitu, tuhost a růst cév (tepen) a stimulovat tak fibrózu myokardu (zmnožení vaziva srdeční svaloviny), či zvětšovat hmotnost (hypertrofii) levé komory srdeční. To může vést ke kardiovaskulárním potížím.

Skeptické a rozporující studie ohledně vlivu soli na zdraví

Krevní tlak

Samozřejmě ale, jak to tak bývá, existují i studie, které vše výše popsané rozporují. Podle těchto metaanalýz a systematických přehledů omezení soli ve stravě sice snižuje krevní tlak, ale pouze o malé množství. Snížení soli u normotenzních jedinců tedy nemá na krevní tlak buď žádný, nebo jen velmi malý vliv a proto není snížení soli u lidí opodstatněné. A podle těchto metaanalýz a systematických přehledů má snížený příjem sodíku efekt v podobě sníženého krevního tlaku jen u osob se zvýšeným krevním tlakem, čili snížení příjmu sodíku (soli) lze podle těchto studií použít spíše jen jako doplňkovou léčbu u lidí s hypertenzí.

Kardiovaskulární onemocnění

I v případě kardiovaskulárních nemocí existují rozporující přehledové studie a články, podle kterých není dostatek silných důkazů o vlivu snížení obsahu sodíku ve stravě na úmrtnost a kardiovaskulární příhody. Tato metaanalýza pak tvrdí, že pokud má zvýšený příjem soli nějakou souvislost se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních příhod a úmrtí, tak pouze u populace s hypertenzí a ne u normotenzní populace (což je podobné tvrzení jako u krevního tlaku).

Nízký příjem soli a zdravotní rizika, souvislost ve tvaru písmene "J" či "U"

Podle těchto metaanalýz a systematických přehledů nemá vztah mezi příjmem sodíku a zdravotními riziky lineární trend, ale spíše popisuje křivku ve tvaru písmene "J" či "U". Jak vysoký, tak ale i nízký příjem sodíku je tedy podle těchto studií spojen se zvýšeným rizikem cévního a kardiovaskulárního onemocnění či se smrtí. Jako nízký příjem je v jedné ze studií označen příjem méně jak 2 g sodíku denně, což je méně jak 5 g soli denně.

Jiná z výše přiložených studií zmiňuje, že riziko kardiovaskulárních problémů se zvyšuje u osob, jejichž průměrný příjem sodíku se pohybuje nad a pod "bezpečným pásmem" v rozmezí 2,5 - 6,0 g na den (cca 6,3 g - 15 g soli denně). A přidává, že u osob, jejichž průměrný příjem sodíku se pohybuje kolem 3,5 g na den (cca 9 g soli denně), neexistují žádné důkazy o tom, že by změna příjmu sodíku vedla ke zlepšení zdravotních výsledků. Tyto výsledky tedy nepodporují všeobecnou snahu o snížení denního příjmu sodíku.

Z výsledků další studie vyplynulo, že lidé (bez ohledu na krevní tlak), kteří konzumovali méně než 3000 mg sodíku denně (tj. 7,5 g soli), měli vyšší pravděpodobnost onemocnění srdce nebo úmrtí ve srovnání s lidmi, kteří konzumovali 4000 - 5000 mg sodíku denně (tj. 10 - 12,5 g soli). Navíc ti, kteří konzumovali méně než 3000 mg sodíku denně (7,5 g soli), měli horší zdravotní výsledky než lidé, kteří konzumovali 7000 mg sodíku denně (17,5 g soli).

Hormony a lipidy

Podle některých metaanalýz může mít snížení příjmu soli nepříznivé účinky na hormony (katecholaminy), lipidy (cholesterol a triglyceridy) a funkci ledvin, což může zmírnit jakýkoli přínos, který se projeví snížením krevního tlaku. Tyto metaanalýzy ale ukazují, že pokud se do analýz začlení studie s dobou trvání čtyř a více týdnů, tak snížení příjmu sodíku nemá na ledviny, hormony, triglyceridy, LDL, HDL ani celkový cholesterol nepříznivý vliv.

Problémy a omezení skeptických a rozporujících studií ohledně vlivu soli na zdraví

Studie u lidí jsou poměrně obtížné, protože kontrola potenciálních proměnných je náročná a ke stanovení prospěšnosti nějakého jevu je někdy zapotřebí roků až desetiletí. V případě soli a vlivu na zdraví jsou vhodně navržené studie s nejprůkaznějšími výsledky v podstatě nemožné kvůli vysokým nákladům (vyžadují velký počet účastníků), nepraktičnosti (je obtížné udržet snížené množství soli ve stravě u zkoumaných subjektů po delší dobu), nebo potenciálně kvůli etickým problémům (vzhledem k rostoucím důkazům, že konzumace příliš velkého množství soli skutečně zvyšuje krevní tlak a poškozuje zdraví).

Mnoho proměnných týkajících se výživy je vzájemně propojeno. Například sodík ve stravě silně souvisí s příjmem energie (čím více sníme, tím více sníme i sodíku), či třeba se spotřebou draslíku, vápníku, hořčíku a mnoha dalších živin. Tato propojenost ale v oblasti výživy ztěžuje identifikaci kauzality vztahů (příčinné souvislosti) a může vést ke špatným odhadům nebo zkreslení, což má často za následek paradoxní vztahy.

Studie zpochybňující vliv nadměrného (nebo sníženého) příjmu soli na zdraví mají některá metodologická omezení, která zkreslují výsledná zjištění a poskytují tak vědecké i laické veřejnosti zavádějící informace.

Krátká doba trvání a výrazné skokové omezení soli

Některé zpochybňující metaanalýzy jsou chybné i z toho důvodu, že zahrnovaly studie s velmi krátkou dobou trvání (od pár dní do pár týdnů), přičemž mnohé z nich srovnávaly účinky krátkodobého zatížení solí s náhlým a přísným omezením soli z vysokých hodnot na velmi nízké (např. z 20 g na méně než 1 g soli na den) a to pouze na několik dní. Studie s krátkou dobou trvání mohou odhady průměrného účinku změny příjmu sodíku na krevní tlak zkreslit, protože snížení sodíku po dobu jen pár dní má jen omezený vliv na krevní tlak. Aby se plné účinky snížení sodíku ve stravě projevily, je zapotřebí alespoň několik týdnů.

Akutní a velké změny v příjmu soli zase vyvolávají velké nervově - hormonální reakce (což může způsobit zdravotní problémy), které se ale při dlouhodobějším a skokově menším snížení příjmu soli vyskytují jen v minimální míře, nebo jen dočasně. Studie s velmi krátkým trváním a studie s náhlými dramatickými změnami příjmu sodíku proto nemají pro klinickou praxi ani pro doporučení v oblasti veřejného zdraví žádný význam.

Malé snížení soli

Některé ze studií zahrnutých do skeptických metaanalýz naopak zkoumaly vliv příliš malého snížení příjmu soli (např. snížení pouze o 2 g na den). Není proto překvapivé, že pokud došlo u více zkoumaných jedinců například ke snížení z 12 g na 10 g soli denně, tyto analýzy pak ukázaly celkově malý pokles krevního tlaku a samozřejmě i slabý efekt sníženého množství soli.

Obrácená kauzalita u již nemocných lidí

Nález J - křivky v některých pochybovačných studiích mohl být důsledkem takzvané obrácené kauzality, kdy nízký příjem soli je spíše důsledkem nežli příčinou onemocnění. Některé studie byly provedeny u vysoce rizikové skupiny pacientů s některými chorobami (cukrovka, hypertenze, srdeční selhání, onemocnění ledvin apod.). Ve vzorku pacientů s tak velkým množstvím onemocnění a rizikových faktorů kardiovaskulárního onemocnění a cévní mozkové příhody se dá předpokládat nižší konzumace sodíku buď z důvodu menší konzumace celkových kalorií (jídla), nebo z důvodu ztráty chuti k jídlu, nebo z důvodu snahy o zlepšení zdravotního stavu (bylo jim to třeba doktorem doporučeno). Zvýšení úmrtnosti u lidí s nižším příjmem soli, které bylo pozorováno v těchto studiích, tak mohlo být spíše důsledkem nežli příčinou zvýšeného rizika zdravotních problémů. Nemocní lidé s vysokou úmrtností mají obecně většinou nízký příjem sodíku, čili není to nízký příjem sodíku, který zvyšuje úmrtnost. Některé výsledky studií také mohla ovlivnit i samotná léčba těchto nemocných účastníků studií (např. pomocí diuretik a jiných léků). Proto by výsledky těchto studií měly být interpretovány s velkou opatrností.

Neexistují žádné kvalitní důkazy o nepříznivých účincích snížení příjmu soli u zdravých lidí konzumujících běžnou stravu a už vůbec ne při snížení například z hodnot přesahujících 15 g soli denně (což je v západních zemích běžné) na hodnotu třeba 10 g, nebo na doporučenou hodnotu 5 g.

Diuretika a léky na srdce

Jak už bylo řečeno, někteří účastníci v některých studiích užívali diuretika jako lék na snížení krevního tlaku. Jiní účastníci s těžkým srdečním selháním zase užívali několik různých léků najednou. Jenže pacienti s těžkým srdečním selháním, kteří vyžadují léčbu vysokými dávkami diuretik a léků, většinou nebudou mít z omezení soli takový prospěch, jako zdraví lidé. Užívání diuretik a léků na srdce má na výsledky studií samozřejmě vliv a nelze toto zobecnit na běžnou zdravou populaci.

Chyby v měření

Dalším problémem kritických studií (většinou opět prokazující J - vztah) je i špatný sběr 24 hodinových vzorků moči (který je často jen jednovzorkový), což vede k nepřesnostem a ke zkreslení obvyklého příjmu soli u zkoumané osoby. Nejpřesnější metodou měření příjmu soli (sodíku) je metoda vícenásobného (opakovaného) 24 hodinového vylučování sodíku močí, nejlépe na základě průměru z více odběrů (tato metoda je také označována jak zlatý standard pro odhad příjmu sodíku). Jediný vzorek moči (kdy se pak zbytek dopočítá pomocí vzorce) je naproti tomu méně přesný kvůli velkým denním výkyvům v příjmu potravy, protože příjem sodíku se mění jídlo od jídla a den ode dne a je také ovlivněn sezónní dostupností potravin. Proto obsah sodíku v jednom namátkovém vzorku moči odráží spíše to, co bylo právě snědeno (než obvyklý příjem soli za delší období).

Koncentraci vylučovaného sodíku v moči ale ovlivňují i další faktory, mezi které patří například stav hydratace, funkce ledvin, účinky léků, denní kolísání vylučování sodíku apod. Proto je potřeba více vzorků za den a proto jednovzorkové odběry moči nejsou spolehlivým měřítkem příjmu soli a neměly by být používány jako základ pro korelaci (vzájemný vztah) příjmu soli se zdravotními stavy, jako je krevní tlak, nebo kardiovaskulární onemocnění.

K měření sodíku v potravě lze použít i 24 hodinový (nebo několika denní) vzpomínkový "odběr" ze stravy (dietní / potravinové vzpomínky). Nicméně zjištění množství soli na základě zpětných vzpomínek je nepřesné a většinou podhodnocuje skutečný příjem sodíku. Navíc tento přístup nezahrnuje sodík přidávaný v kuchyni a u stolu (tzv. diskrétní spotřebu soli neboli sůl kontrolovanou spotřebitelem), ani v doplňcích stravy, či v pitné vodě.

Celkově tedy tyto problémy s měřením příjmu sodíku mohou vysvětlovat nekonzistentní a někdy paradoxní zjištění (např. onen J - vztah).

Matoucí faktory

Některé studie také nehodnotily nebo nekontrolovaly faktory, které mohou ovlivnit zdravotní výsledek, který je předmětem zájmu. Takové faktory mohou zahrnovat například chronické onemocnění ledvin, rodinnou anamnézu kardiovaskulárních onemocnění, množství a kvalitu přijatých kalorií (živin) apod.

Životní styl

Lidé, kteří se rozhodli pro dietu s nižším obsahem soli, se pravděpodobně také stravují čerstvými potravinami s nižším obsahem trans tuků a rafinovaných sacharidů, mají více pohybu a méně často kouří, takže případně nižší počet úmrtí a onemocnění u nich nemusí vůbec souviset s příjmem soli.

Citlivost na sůl

Při debatě o množství soli a zdravotních rizicích je důležité zmínit, že každý reaguje na příjem soli ve stravě různě, přičemž u někoho se s rostoucím množstvím soli ve stravě zvyšuje krevní tlak, zatímco u někoho jiného se krevní tlak významně nemění. Tento jev se nazývá citlivost na sůl a je to komplexní jev, který souvisí s mnoha fyziologickými, hormonálními, environmentálními, genetickými, zdravotními a demografickými faktory.

Silnými demografickými prediktory citlivosti na sůl jsou pohlaví, rasa a věk. Dosud provedené výzkumy ukazují, že skupiny s vyšším rizikem vzniku citlivosti na sůl jsou ženy po menopauze, starší jedinci a černošská populace. Avšak podle této metaanalýzy nejsou v účinku omezení soli na krevní tlak mezi etnickými skupinami (bělochy, černochy, Asiaty) žádné statistické rozdíly a denní množství soli by se tedy mělo doporučovat bez ohledu na etnickou příslušnost.

Kromě sodíku ze soli ve stravě hrají důležitou roli při vzniku a prevenci citlivosti na sůl i další dietní faktory (například příjem draslíku, vápníku, vitaminu D, antioxidačních vitaminů a bílkovin bohatých na aminokyselinu L-arginin). Naopak strava podobná typické západní stravě, která je bohatá na trans tuky, glukózo - fruktózový sirup, spolu s nadměrnou konzumací alkoholu může u lidí zhoršovat změny tlaku citlivé na sůl, což vede k rychlejšímu nástupu hypertenze anebo kardiovaskulárních onemocnění.

Současné poznatky naznačují, že u normotenzních mužů s výraznější citlivostí na sůl je riziko vzniku hypertenze z dlouhodobého hlediska vyšší (než u lidí s normální citlivostí). A také že u normotenzních i hypertenzních osob je citlivost na sůl spojena se zvýšeným kardiovaskulárním rizikem včetně kardiovaskulární úmrtnosti. (zdroje k citlivosti na sůl)

Sůl a věk, děti

Zdá se, že pokles tlaku při snížení příjmu soli souvisí s věkem. To znamená, že čím je člověk starší, tím větší je pokles tlaku při snížení příjmu soli. Nebo jinak, stárnutí zesiluje hypertenzní účinky zvýšeného příjmu sodíku. Příčinou tohoto jevu může být pokles schopnosti ledvin koncentrovat sodík v moči s rostoucím věkem, pravděpodobně v důsledku oslabení funkční jednotky ledvin (glomerulus), ve které se filtruje krev a vzniká prvotní moč. Vzhledem k rychle rostoucímu podílu starších osob v populaci, velmi vysokému výskytu cévní mozkové příhody a srdečního selhání a velkému přínosu snižování tlaku u starších osob je proto kontrola příjmu soli v této skupině obzvláště důležitá.

U dětí se zjistilo, že snížení krevního tlaku po snížení příjmu soli je poměrně malé, nicméně takový účinek přetrvávající po celé dětství a dospívání by podle této metaanalýzy a systematického přehledu mohl vést ke znatelnému snížení krevního tlaku a výskytu hypertenze v dospělosti. Vzhledem k tomu, že nemoci související se stravou jsou chronické a jejich projevy trvají roky nebo desetiletí, oddálení nástupu těchto nemocí by mohlo zlepšit kvalitu života. Snížení příjmu sodíku v dětství tak může být důležitým prvkem při snižování nárůstu krevního tlaku a rizika hypertenze s rostoucím věkem.

Sodík vs. draslík

Tyto studie a metaanalýzy zjistily, že pokud někdo ve stravě sníží příjem sodíku a zvýší příjem draslíku, sníží se mu úroveň krevního tlaku, riziko hypertenze i riziko kardiovaskulárních potíží. Tyto výsledky podporují předpoklad, že nízký příjem draslíku může hrát důležitou roli v tvorbě vysokého krevního tlaku. Dieta, která zahrnuje omezení soli a zároveň zvýšení příjmu draslíku, by tak měla být považována za doporučení pro prevenci a léčbu hypertenze a kardiovaskulárních rizik, zejména u osob, které nejsou schopny snížit příjem sodíku. Zároveň se zjistilo, že velikost účinku příjmu draslíku na snížení krevního tlaku je větší u pacientů s vysokým krevním tlakem a zdá se, že je tím výraznější, čím déle se draslík konzumuje (suplementuje).

Doporučené denní množství soli

Pro běžnou populaci vydala v roce 2012 Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení omezit příjem sodíku na přibližně 2 g denně (což odpovídá přibližně 5 g soli denně) a zvláštní úsilí o snížení příjmu soli by mělo být vyvinuto u populace s hypertenzí. Omezit sůl u běžné populace maximálně na 5 g denně doporučuje i organizace OSN pro výživu a zemědělství.

V současné době se snaží snížit denní příjem soli u populace většina vyspělých zemí, které doporučují snížit příjem soli minimálně o polovinu. Členské státy WHO se zavázaly ke snížení o 30% do roku 2025. Některé vědecké výzkumy jdou ale ještě dál. Podle těchto článků budou mít současná doporučení snížit příjem soli z 9 - 12 g denně na přibližně 5 - 6 g denně sice významný vliv na krevní tlak, ale další snížení na 3 g denně bude mít ještě větší účinek. Snížení příjmu soli na 3 g denně by se tedy mělo stát pro většinu zemí světa dlouhodobým cílem. Národní institut pro zdraví a vynikající péči (National Institute for Health and Care Excellence - NICE) pak pro běžnou dospělou populaci ve Velké Británii doporučuje snížit příjem soli na 3 g denně do roku 2025.

Podle americké nezávislé nevládní neziskové organizace The Institute of Medicine (IOM) by zdravý dospělý člověk měl konzumovat 1500 mg sodíku denně (3,75 g soli denně).

V USA Americká kardiologická asociace (AHA) v roce 2011 doporučila pro celou populaci USA příjem sodíku také na méně jak 1500 mg na den (3,75 g soli denně). Společná doporučení amerického ministerstva zemědělství a amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí z roku 2010 požadují, aby příjem sodíku nepřesáhl 1500 mg na den u Afroameričanů, osob starších 51 let a osob s hypertenzí, s cukrovkou, nebo chronickým onemocněním ledvin (což dělá přibližně polovinu populace USA) a u všech ostatních osob aby nepřesáhl 2300 mg na den (5,75 g soli denně). (zdroje)

Co se týče dětí, tak doporučený maximální příjem soli pro dospělé (2 g sodíku, čili 5 g soli denně) by pro děti měl být upraven směrem dolů v závislosti na energetických (kalorických) potřebách dítěte (ve srovnání s energetickými potřebami dospělých lidí). Děti do přibližně 11 let by tak neměly přesáhnout denní příjem soli přibližně 5 g. Čím má dítě méně jak 11 let, tím méně soli by samozřejmě mělo konzumovat.

Všechna doporučení od WHO vychází z dosavadních důkazů týkajících se vztahu mezi příjmem sodíku a krevním tlakem, úmrtností ze všech příčin, kardiovaskulárních onemocnění, cévní mozkové příhody a ischemické choroby srdeční, jakož i z možných nepříznivých účinků na krevní lipidy, hladiny hormonů (katecholaminů) a funkci ledvin.

Společnost pro výživu ČR uvádí ve svých doporučeních snížení spotřeby kuchyňské soli na 5 – 6 g za den a u starších lidí, kde je častěji sledovaná hypertenze a další onemocnění, snížení příjmu soli pod 5 g na den.

Sůl, spotřebitelé, vlády a potravinářský průmysl

Přestože již některé země dosáhly ve snižování denního příjmu soli určitého pokroku (např. Japonsko, Finsko, Velká Británie), tak přesto je spotřeba soli stále daleko od doporučení WHO. Důvodů těchto pomalých či žádných změn je celá řada. Jednou z největších překážek účinnějšího snižování denní spotřeby soli byl a je odpor potravinářského průmyslu, který většinou vychází z argumentů, že dostupné důkazy neprokazují nějaký zásadní zdravotní přínos denního snížení příjmu soli (ve skutečnosti jde ale samozřejmě o odpor z obchodních / finančních důvodů). Dohoda vlád a potravinářských průmyslů o snížení soli ve výrobcích na "dobrovolném" přístupu také úplně nefunguje. Proto se zdá, že "regulační" přístup bude pro většinu vlád zřejmě nejúčinnějším, nejefektivnějším a nejhospodárnějším způsobem, jak dosáhnout cílů v oblasti veřejného zdraví. To znamená zavedení určitých doporučených norem pomocí postupného snižování obsahu sodíku v potravinách tak, aby tato změna byla pro spotřebitele téměř nepostřehnutelná.

Ve většině vyspělých zemí se přibližně 75% zkonzumované soli vyskytuje v průmyslově zpracovaných potravinách, do kterých se sůl přidává již ve fázi výroby (údaje z roku 1987 a 1991). Zbytek celkové spotřeby sodíku pochází z nezpracovaných přirozených přírodních zdrojů (cca 10%), nebo je takzvaně diskrétní (cca 15%), což znamená, že je kontrolovaná spotřebitelem, který si přidává sůl do pokrmů během jejich přípravy. Protože spotřebitelé nemají možnost ovlivnit, kolik soli se do vyrobených potravin přidává, je pro dosažení snížení příjmu soli v populaci nezbytné, aby potravinářský průmysl snížil množství soli, které přidává do všech potravin.

Existují více či méně uvěřitelné teorie a důvody, proč výrobci do potravin přidávají tolik soli (když to kvůli ledničkám již většinou není potřeba). Tak například proto, že sůl činí levné a méně chutné potraviny chutnějšími bez jakýchkoli dalších nákladů (sůl je levná). Dále se vyskytuje teorie, že pokud jsou vysoce solené potraviny konzumovány pravidelně, dochází k potlačení chuťových receptorů pro sůl a k návyku na slané potraviny, což vede k větší poptávce (a zisku) po takto solených potravinách. Také existuje názor, že v masných výrobcích se díky zvyšující se koncentraci soli v kombinaci s dalšími chemickými látkami (které na sebe vážou vodu) zvyšuje množství vody, čímž lze takto hmotnost výrobku zvýšit.

Jak už víme, sůl je také hlavním faktorem, který ovlivňuje žízeň. Čili jakékoli snížení příjmu soli může snížit spotřebu tekutin s následným snížením prodeje nealkoholických nápojů, minerálních vod, ale i piva 😃 (protože většina lidí nepije jako hlavní zdroj tekutin čistou vodu ale kupuje ochucené nápoje). Některé z největších společností na světě provozující rychlá občerstvení jsou součástí společností prodávajících nealkoholické nápoje. Není proto překvapivé, že solný průmysl a někteří členové potravinářského průmyslu velmi neradi vidí jakékoliv snížení příjmu soli a jsou do značné míry zodpovědní za snahu udělat ze soli tak kontroverzní téma ve srovnání s jinými změnami ve stravování a zdravém životním stylu. Jejich strategie jsou někdy podobné s praktikami, které používá například tabákový průmysl.

Potraviny s vysokým obsahem soli

Jak už bylo v předchozí kapitole zmíněno, naprostá většina soli (sodíku) je v naší moderní společnosti do těla "vpravena" konzumací průmyslově zpracovaných (vyrobených) potravin. Jedná se o různé polotovary, konzervy, hotová jídla (omáčky, polévky apod.), sójové omáčky, rybí omáčky a jiné omáčky, bujóny a prášky do polévek, samozřejmě slané pochutiny (chipsy, solené arašídy či ořechy), nebo třeba uzeniny a masné výrobky (měkké i tvrdé salámy, klobásy, slanina, některé šunky atd.). Samostatnou kapitolou jsou pak fastfoody (hlavně hranolky), ale i některé restaurace či jídelny.

Bohužel ale, velkou část soli do sebe dostaneme i konzumací některých "fitness" potravin, které na první pohled působí neškodně. Jedná se především o pečivo (pokud ho jíme hodně a je jedno jestli je celozrnné či ne) a sýry (u nás třeba niva, či tvarůžky), ale také o olivy ve slaném nálevu a jiné nakládané věci.

Související článek:

Sůl, sodík a sportovci

Během sportovní aktivity může být ztráta potu značná. To platí zejména u sportovců, kteří trénují nebo soutěží vícekrát denně a třeba několik dní v kuse. Protože pot obsahuje i větší či menší množství sodíku (záleží na jedinci), ztrácí se z těla kromě vody tedy i sodík. Jak už víme, doporučené denní množství pro sodík je méně jak 2 g (5 g kuchyňské soli). Nicméně vzhledem k tomu, že běžný příjem sodíku ve stravě je v některých západních zemích (včetně ČR) kolem 6 g denně (15 g soli denně), většina sportovců bude mít sodíku dostatek a jeho náhrada tak obvykle není nutná. Jiné to však může být u těch, kteří mají ztráty sodíku během pocení velké a provozují náročné vytrvalostní sporty v teplém počasí.

Co se tedy týče sodíku, existuje několik důvodů, proč je sodík v procesu rehydratace potřebný.

Sodík a doplnění tekutin - rehydratace

Potréninkové jídlo a nápoj mají obecně za cíl nahradit ztráty vody a elektrolytů (minerálů) vzniklé díky vylučování potu, ale také dodat sacharidy k doplnění nebo obnovení zásob glykogenu v játrech a pracujících svalech a případně dodat aminokyseliny pro stavbu (udržení si) svalové tkáně.

Související článek:

Konzumace jen čisté vody během dehydratace (kdy došlo ke ztrátám sodíku pocením) způsobuje rychlý pokles koncentrace sodíku v krevní plazmě a její osmolality (množství osmoticky aktivních částic rozpuštěných v krvi, v našem případě iontů minerálů). To vede ke snížení produkce aldosteronu a vazopresinu, což jsou hormony ovlivňující zpětné vstřebávání vody a sodíku v ledvinách. To má za následek jednak snížení žízně (a tím omezení dalšího příjmu tekutin), ale také k diuréze neboli k větší stimulaci výdeje moči (chodíme více na záchod). Sodík přidaný do nápoje či jídla udržuje cirkulující plazmatické hladiny vazopresinu a aldosteronu v normálu a zabraňuje tak diuretickému účinku, což urychluje proces rehydratace.

Čili pokud je naším cílem po sportovním výkonu optimální rehydratace, měla by být zvážena (kromě množství nápoje) i koncentrace sodíku v nápoji. Pokud není obsah sodíku v nápoji dostatečně vysoký (nebo úplně chybí), povede to pouze ke zvýšenému výdeji moči a rehydratace tak nemusí být dostačující.

Sodík a hyponatrémie

Rehydratace tekutinami bez obsahu sodíku (např. pouhou vodou) může u někoho vést k takzvané hyponatrémii neboli k nízké hladině sodíku v krvi. Když sportovci během své aktivity spotřebují více tekutin, než kolik jich ztratí potem a zároveň pocením ztrácí sodík, může tato kombinace nadměrného pití a velkých ztrát sodíku zapříčinit stav, kterému se říká hyponatrémie. Jinak řečeno, hyponatrémie ve sportu znamená relativní nadbytek vody v porovnání se sodíkem, což způsobuje rozsáhlé pocení, které je kompenzováno opakovaným příjmem tekutin s nízkým obsahem sodíku (nebo bez něj) po dobu několika hodin nebo déle (tím dojde ke zředění sodíku v krvi). Vysoce ohroženi hyponatrémií mohou být tedy ti, kteří mají vyšší než průměrnou míru pocení, kteří mají rozsáhlé ztráty sodíku potem a zároveň nepřiměřeně nízký příjmem soli ve stravě.

Příznaky hyponatrémie jsou podobné příznakům, které jsou způsobené dehydratací. U některých mírných případů hyponatrémie nemusí sportovec pociťovat nic víc než únavu, apatii, mírnou nevolnost (pocity na zvracení) a bolest hlavy. Tyto příznaky nejsou během dlouhých sportovních výkonů v horkém počasí neobvyklé. Vážnější hyponatrémie může zahrnovat například zvracení, nebo otoky rukou a nohou. Těžká hyponatrémie pak může vést k nekoordinovanosti pohybů, zmatenosti, sípavému dýchání, záchvatům, kómatu, zástavě dechu a dokonce ke smrti. Výskyty hyponatrémie jsou nejčastěji ve vytrvalostních sportech typu maratón, triatlon a v jiných ultravytrvalostních závodech, ale u někoho se hyponatrémie může výjimečně projevit i třeba při tenise, fotbale, nebo jiných podobně dlouhých sportech a aktivitách.

K prevenci hyponatrémie je třeba přijímat přiměřené množství tekutin (tj. pouze tolik, aby se udržel nebo obnovil normální stav hydratace organismu) a přiměřené množství soli před, během a po dlouhodobé fyzické aktivitě, která je prováděna v horku či velmi teplém počasí. Většinou k zabránění deficitu sodíku u rizikových sportovců stačí pouhé přidání soli do stravy, nebo konzumace potravin s vysokým obsahem soli. Samozřejmě mohou pomoci i sportovní nápoje s obsahem sodíku. Ovšem každý dietní plán by měl být navržen u každého jedince individuálně. Jinými slovy, nejvhodnější je u každého sportovce určit konkrétní míru pocení a ztrát elektrolytů za daných podmínek, a poté k zajištění odpovídající rehydratace a elektrolytové rovnováhy zvolit vhodnou strategii.

Sodík a křeče

Již dlouho je známo, že velmi dlouhé vystavení těžké fyzické práci, či intenzivnímu sportovnímu výkonu v horkém nebo teplém prostředí může vést u citlivých jedinců ke svalovým křečím. A že požití vody a soli společně s odpočinkem může četnost a intenzitu těchto svalových křečí snížit. Výskyt křečí je podobný jako v případě hyponatrémie. Čili svalové křeče jsou pravděpodobnější u sportovců, kteří z nějakého důvodu mají nízký (nedostatečný) denní příjem soli v potravě, kteří se zároveň nadměrně potí a kteří mají vysokou koncentraci sodíku v potu (mají takzvaný "slaný" pot).

Pocení vede kromě vody i ke ztrátám soli (sodíku a chloridu), nicméně dochází i ke ztrátám jiných minerálů, například draslíku, vápníku, hořčíku, či železa. Tyto další minerály mohou mít na svalové křeče také vliv. To tedy znamená, že aby došlo k obnovení rovnováhy vody a elektrolytů v těle a zabránění křečí, měli by sportovci (ale třeba i hasiči, vojáci, dělníci a průmysloví pracovníci a podobné osoby), kteří jsou vystaveni fyzické zátěži v teplém prostředí, stav své hydratace před, během i po zahájením cvičení (výkonu, akce) řešit.

Míra pocení a ztráty sodíku

Vzhledem k velkým ztrátám potu, které někteří sportovci někdy vykazují, může snadno vzniknout značný sodíkový deficit. Obzvlášť pokud sportovec dodržuje dietu s doporučeným denním množstvím soli pro běžnou nesportující populaci (maximálně 5 g soli denně). Pokud se sportovec hodně potí a jeho ztráta sodíku v potu je značná, může během delšího sportovního výkonu dosáhnout velkého deficitu sodíku, který je potřeba pro metabolismus a rovnováhu tekutin. Potenciální denní ztráty sodíku potem díky sportu tak mohou snadno překročit náš průměrný denní příjem sodíku ze stravy.

V tomto článku uvedli hezké názorné příklady ohledně (s)potřeby sodíku u dvou různých sportovců.

Sportovec cvičící 4 hodiny denně, který má rychlost pocení 3 litry za hodinu s koncentrací sodíku v potu 80 mmol/l (1,8 g/l), ztratí během sportu 12 litrů tekutin a 960 mmol sodíku. To odpovídá přibližně 22 g sodíku nebo 55 g soli.

Na druhé straně spektra, sportovec s rychlostí pocení 1,5 litrů za hodinu a koncentrací sodíku v potu 25 mmol/l (0,6 g/l), který cvičí 4 hodiny, ztratí pouze 6 litrů tekutin a 150 mmol sodíku. Tento sportovec by tedy potřeboval pouze asi 3,5 g sodíku nebo necelých 9 g soli.

Ztráty sodíku u druhého sportovce by bylo možné snadno nahradit běžným příjmem soli v potravě. Ztráty u prvního sportovce by však pravděpodobně vedly k vážnému deficitu celkového tělesného sodíku, obzvlášť pokud by v tomto režimu pokračoval třeba několik dní.

Mezi jednotlivci, kteří se účastní stejného závodu nebo tréninku, tak existují v rychlosti pocení i v koncentraci sodíku v potu značné rozdíly (např. díky jiné stravě, jiné genetice, jiné schopnosti aklimatizace atd.). Proto je obtížné sestavit pokyny pro náhradu tekutin a sodíku (soli), které by platily pro všechny. Ke každému sportovci je třeba přistupovat individuálně.

Mezi další faktory, které ovlivňují množství a složení vydaného potu při fyzické aktivitě, patří kromě individuálních rozdílů například i podmínky prostředí (okolní teplota a vlhkost), intenzita cvičení, oblečení, délka a typ cvičení, či stav počáteční hydratace.

Náhrada sodíku u sportovců

Vzhledem k možné souvislosti mezi ztrátou soli a svalovými křečemi či hyponatrémií je tedy důležité nějakým způsobem zjistit, zdali během sportovního výkonu dochází vlivem pocení k velkým ztrátám soli. Příjem sodíku by měl ideálně odpovídat množství ztraceného sodíku při pocení. To se ale u kondičních amatérských sportovců zjišťuje velice špatně (obzvlášť když máme každý ztráty sodíku jiné), ale určité hrubé vodítko může poskytnout třeba velikost bílých skvrn na černém tričku po sportu. Existují samozřejmě i různé vzorce a výpočty, ovšem to už je nad rámcem tohoto článku.

Jak už víme, k dramatickým ztrátám sodíku dochází především při kombinaci namáhavého (především aerobního) cvičení, které trvá déle než několik hodin (4 a více) a to v teplém počasí u lidí s nadměrným a "slaným pocením". Tedy například při maratonech, triatlonech, dlouhých tenisových zápasech, cyklistických závodech apod. Zde je opravdu potřeba přijímat větší množství soli (v nápojích, jídle), než se doporučuje u běžné nesportující populace.

Na druhou stranu ale například někdo, kdo si zajde na hodinu zaposilovat do klimatizovaného fitka a moc se tam ne(z)potí, nebude mít ztrátu sodíku a potřebu příjmu soli tak velkou. Běžný kondiční či rekreační návštěvník posilovny tak nemusí množství soli ve stravě nejspíš řešit, protože průměrný běžně se stravující člověk má spíše nadbytek soli.

Každopádně v konzumaci soli je dobré být opatrný, protože jak už víme, vysoký příjem soli ve stravě může nepříznivě ovlivnit krevní tlak a kardiovaskulární riziko, takže by nebylo moudré doporučovat všem sportovcům, aby během cvičení konzumovali stravu s vysokým obsahem soli, nebo nápoje s vysokým obsahem sodíku. Navíc, jak už bylo několikrát zmíněno, naprostá většina běžných kondičně sportujících lidí má denní příjem soli nad doporučenou maximální hranicí 5 g, takže další zvyšování množství soli už většinou není potřeba. Pro většinu zdravých sportujících lidí s normální citlivostí na sůl, s normálním krevním tlakem a s normálně fungujícími ledvinami pravděpodobně nebude vyšší denní příjem soli představovat nějakou zdravotní hrozbu.

Závěrečné shrnutí

Vědecké důkazy o prospěšnosti snížení množství soli (sodíku) jsou přesvědčivé. Navíc sodík je v době ledniček často zbytečnou potravinářskou přísadou. Většina dospělých lidí i dětí ve většině vyspělých zemí světa však konzumuje sodíku mnohem více, než je fyziologická potřeba a doporučené množství. A většina tohoto nadbytku sodíku pochází ze soli přidávané během zpracování a výroby potravin a také z rychlého občerstvení.

Nezávislé systematické přehledy a metaanlýzy všech důkazů, které byly provedeny vládami a mezinárodními agenturami po celém světě shodně konstatují, že celopopulační zásahy zaměřené na snížení obsahu soli jsou zdraví prospěšné. Někteří vědci však stále vytvářejí a citují studie s paradoxními závěry, které jsou v rozporu s důkazní základnou použitou při vytváření národních směrnic a směrnic Světové zdravotnické organizace (WHO) pro snižování obsahu soli. Takové studie ale většinou nejsou vhodně navrženy (nesplňují kritéria kvality), nehledě k tomu, že mohou mít i vazby na komerční zájmy. Ačkoli rozporuplné studie nejsou neobvyklé v žádné oblasti výzkumu, tak v případě soli takové studie přitahují širokou pozornost médií, dezinformují pacienty, lékaře a širokou veřejnost, brání realizaci "záchranných" programů a způsobují, že někteří lidé začnou současná doporučení zpochybňovat. K takovým překážkám pokroku dochází i navzdory tomu, že studie s paradoxními výsledky byly kritizovány mezinárodními odborníky, kteří zdůrazňují, že kontroverzní výsledky nejsou platné.

Organizace, které systematicky a nezávisle zkoumaly všechny důkazy, se na potřebě snížit příjem soli v populaci shodly. Doporučení týkající se politiky veřejného zdraví musí být založena na kritickém posouzení všech důkazů odbornými vědeckými skupinami pod dohledem vládních nebo nevládních zdravotnických a vědeckých organizací. Je pravda, že stejně jako ve většině oblastí veřejného zdraví je důkazní základna ohledně soli a zdraví neúplná, protože z praktických a etických důvodů (peníze, čas, lidský faktor) chybí definitivní randomizované kontrolované studie. Nicméně několik nezávislých přezkumných procesů v různých zemích dospělo k závěru, že typický příjem soli ve stravě je příliš vysoký, že způsobuje vážné zdravotní problémy a že by se proto měl příjem soli snížit.

Podle současného doporučení WHO by měl být příjem soli u dospělých zdravých lidí menší jak 5 g denně. U dětí by měl být příjem soli ještě nižší, což vychází z jejich nižší kalorické potřeby. U lidí se srdečními problémy se pak doporučuje nepřekračovat hranici přibližně 4 g soli denně. Některé výzkumy dokonce doporučují nepřekračovat u všech lidí hranici 3 g soli denně. Vzhledem ke zvýšeným ztrátám sodíku potem se tato doporučení nevztahují (nebo by se neměla vztahovat) na vysoce aktivní osoby, jako jsou závodní sportovci nebo pracovníci, kteří jsou vystaveni horku.

Vzhledem ke značné variabilitě mezi lidmi však neexistuje pro příjem soli žádný univerzální předpis. Optimální příjem soli (sodíku) se bude lišit v závislosti na genetických, zdravotních a behaviorálních předpokladech a okolním prostředí. Současné široce uznávané vědecké poznatky jsou však takové, že čím nižšího denního příjmu soli směrem ke 3 gramům denně je u většiny běžných zdravých lidí dosaženo (bez častého intenzivního sportu či namáhavé práce v horku), tím je to z hlediska krevního tlaku lépe. Pro někoho více, pro někoho méně, protože každý je jiný a každý má jinou citlivostí na sůl. Závisí samozřejmě i na výchozím krevním tlaku jedince, kdy větší přínos snížení množství soli bude u osob s vyšším krevním tlakem. Rovněž starší lidé by to se solí neměli přehánět.

Každopádně ale přijímat dlouhodobě například pouhé 3 g soli denně (jak některé studie a vlády navrhují) je v současné době v podstatě nemožné (i kdyby se o to někdo hodně snažil). Pokud je někdo zdravý, nemá zvýšenou citlivostí na sůl, není v seniorském věku a má určitou životosprávu, nemusí se většího příjmu soli nad doporučenou hranici WHO 5 g denně příliš obávat. Na druhou stranu ale současných přibližně 15 g denně v ČR je zase opačný extrém, který je už zcela určitě ze zdravotního hlediska za hranou.

Je důležité si uvědomit, že sůl není jediným faktorem životního stylu, který může ovlivnit naše dobré zdraví a riziko kardiovaskulárních či jiných onemocnění. Zdravý životní styl zahrnuje konzumaci přirozené vyvážené stravy, fyzickou aktivitu, udržování ideální tělesné hmotnosti a vyhýbání se tabákovým výrobkům a nadměrnému pití alkoholu. I když je tedy snížení obsahu sodíku důležité, je pouze jednou ze složek zdravé stravy.

A co se té stravy týče, tak jako vhodná dietní strategie pro přirozené snížení soli ve stravě se (krom jiného) zdá být strava středomořská, která zahrnuje velké množství minimálně zpracovaných potravin včetně ovoce a zeleniny, celozrnných výrobků, ořechů a semen, mléčných výrobků a většinou libových bílkovin z masa (méně však z červeného). To jsou na živiny bohaté potraviny, které přirozeně obsahují málo soli, nebo ji neobsahují vůbec. Zároveň středomořská strava obsahuje málo cukru a nezdravých tuků. Tímto přechodem z průmyslově zpracovaných potravin na potraviny přirozené zároveň zvýšíme i množství přijatého draslíku (z ovoce a zeleniny), který zmírňuje účinky vysokého příjmu soli ve stravě.

Samostatnou kapitolou pro příjem soli jsou potom sportovci, obzvláště ti vytrvalostní a hodně se potící sportovci, kteří podávají výkony za teplého (horkého) počasí. U těchto lidí lze adekvátní rehydratace dosáhnout jen tehdy, pokud je spolu se ztrátou tekutin nahrazen i sodík ztracený potem. Nedostatek sodíku může vést k neúplné rehydrataci, svalovým křečím a hyponatrémii. Ztráty sodíku během sportovní aktivity se u každého jedince značně liší. U některých lidí lze sodík nahradit běžným příjmem stravy, zatímco u jiných mohou být ztráty dramatické a zvýšený příjem soli je nezbytný (někdy až několikanásobný oproti doporučenému příjmu 5 g denně). Ačkoli typická západní strava většinou obsahuje více soli (sodíku) než je potřeba, pro sportovce to platit nemusí. Během tréninku či závodu může docházet k významným ztrátám sodíku a vody, které převyšují denní příjem ve stravě a nepříznivě ovlivňují bilanci tekutin a zdravotní stav jedince. Zvýšit příjem sodíku u sportovců lze například pomocí kuchyňské soli v jídle, solných tablet, či přidáním soli do sportovních nápojů.