hledací ikonka

smazat
zavřít smazat

Můj příběh - cesta ke změně a k proměně

Když se někdo podívá na moji fotogalerii, tak si může všimnout, že jsem prošel určitou tělesnou proměnou. Tuto proměnu často řeším i se svými klienty (respektive oni se mnou 😊). Ptají se mě, jaký byl můj příběh, jestli bylo pro mne hubnutí snadné, jestli jsem měl s nadváhou vždy problém, proč a jak jsem to nechal zajít tak daleko a co všechno jsem musel při své cestě ke změně (nejen postavy) podstoupit a případně obětovat.

To mě přimělo k nápadu, abych tuto svou cestu sepsal a třeba někoho svým příběhem inspiroval. Málokdo je totiž od narození dokonalý s dokonalým životním stylem, čili každý má nějaké to své temné období, či dokonce temná období (ano, i někteří fitness trenéři, nebo alespoň minimálně já 😊). Jaký je tedy můj příběh a mé "kouzlo" úspěchu?

Určité úsilí a disciplínu má přeměna samozřejmě vyžadovala, nicméně žádné "čáry" nečekejte 😊. Pojďme ale hezky od začátku, protože každá cesta či příběh nějak začíná.


KDO JSEM?

Charlie Jsem Karel Šmída, pro přátele Charlie, a jakožto osobní trenér a popularizátor kondičního posilování pomáhám lidem změnit se jednak tělesně a kondičně směrem ke zdraví a kráse, ale také duševně ke zdravějšímu životnímu stylu a k úpravě svých zakořeněných (zlo)zvyků a nevhodných stereotypů. Více informací naleznete na mé úvodní stránce.

Úvod do děje - základka, sport, první posilování

Jako dítě ve "věku základní školy" jsem nikdy s váhou problém neměl. Byl jsem úplně normální kluk - ani hubený, ani tlustý. Co se týče sportu, tak jsem byl celkem pohybově nadaný, při tělesné výchově jsem nad svými spolužáky většinou vynikal a držel jsem i pár rekordů ročníku v několika atletických disciplínách.

Přibližně ve druhé třídě jsem začal hrát fotbal za místní klub. Fotbal mě ale příliš "nechytl" a nějak zásadně jsem v něm ani nevynikal (nakonec jsem se fotbalu věnoval asi 5 let - do svých 13 let). Zato jsem ale vynikal silově, čímž jsem si vždy dokázal mezi svými vrstevníky získat patřičný respekt (mezi otloukánky jsem tudíž nepatřil 😊). Mezi nadprůměr jsem patřil i co se týče učení a známek, avšak mezi šprty jsem také nepatřil 😊. Sebevědomí mi tedy tenkrát rozhodně nechybělo. Což se ale poměrně brzy změnilo, nicméně nebudu předbíhat 😊.

Ve 12 letech, ještě během mé "fotbalové kariéry", jsem (ani nevím jak) objevil kouzlo posilování a kulturistiky. Četl jsem všechno, co se tehdy dalo. Nicméně těsně po revoluci se toho moc číst nedalo 😀 (tou revolucí myslím 17. listopad 1989, pro mladší ročníky 😊). A samozřejmě jsem začal i cvičit, ale tehdy jen doma v pokoji, protože na fitko jsem neměl peníze a ani odvahu 😀.

Tréninkovou inspirací pro mne tenkrát byly (jak jinak 😊) tréninky kulturistů z oněch titulních stránek časopisů, které jsem tak "hltal". Což ale pro dvanáctiletého kluka zrovna nebylo to "pravé ořechové" 😊. To jsem ale tenkrát samozřejmě ještě netušil, podobně jako to netuší většina dnešních mladých kluků (kteří ale neberou inspiraci z časopisů, ale z You Tube, Instagramu, či jiných sociálních sítí 😀). Navíc jsem doma neměl žádné vybavení, maximálně jen dvě čtyřkilové nakládací činky.

cesta

Posilování mě skutečně "chytlo" a chtěl jsem samozřejmě být i mistr světa v kulturistice 😀. Nicméně zamlouvala se mi i myšlenka, že až vyrostu, chci být kromě závodníka i osobním trenérem 😊.

Když to celé zkrátím, tak mé první období posilování trvalo nakonec pouhé necelé 3 roky (do nástupu na střední školu). A výsledky byly v podstatě nulové a to i z toho důvodu, že jsem vůbec neřešil stravu. Což teď zpětně nějak nechápu, protože v oněch kulturistických časopisech samozřejmě o stravě psali a určitě tam zdůrazňovali i její důležitost a význam. Každopádně střední školou mé tréninkové a kulturistické snahy skončily, čímž samozřejmě skončily i snahy o mistra světa a myšlenky na kariéru trenéra (a to na dlouhého čtvrt století, ale to už zase předbíhám 😊).

Něco tedy skončilo, avšak něco jiného začalo. Začal se konečně vytvářet můj příběh, kvůli kterému píšu tento článek a na který asi (zatím marně 😊) čekáte.

Příběh pomalu začíná - střední škola, pivo, nic nedělání

Na střední škole jsem už tedy necvičil a o posilování jsem už nejevil žádný zájem. Ve věku kolem 16 let jsem totiž projevoval zájem o něco jiného. Mým novým koníčkem se stalo především popíjení piva se svými novými spolužáky 😀. Tím ale rozhodně nechci urazit své spolužáky, pokud tento článek náhodou čtou. Patřilo to prostě k mládí a každý si tím musel projít. Navíc mne do toho nikdo nenutil, dělal jsem to dobrovolně a s chutí 😀.

Žádné jiné zájmy jsem v podstatě neměl, žádný pohyb, žádný sport (vlastně jsem se celkem zajímal o rockovou muziku a snažil jsem se "hrát" na elektrickou kytaru, ale nic pohybového jsem jinak nedělal). Na střední škole jsem si rovněž uvědomil, že už rozhodně nepatřím mezi nejchytřejší a nejsilnější žáky ze třídy (natož z ročníku). Zjistil jsem, že jsem v podstatě úplně průměrný. Na což jsem ale doposud nebyl moc zvyklý a moje sebevědomí tak bylo poprvé trochu pošramoceno. Střední školu jsem tedy víceméně proflákal a nic moc se nezměnilo ani s nástupem do zaměstnání 😀.

Hlavní příběh - zaměstnání, stále pivo, rostoucí váha, nízké sebevědomí, první bolesti zad

S nástupem do práce jsem ve svém životním stylu pokračoval, akorát jak jsem měl už nějaký svůj peněžní příjem, takže jsem byl v hospodě ještě častěji 😀. Do toho samozřejmě nevhodná a nadměrná strava a počátky mé nadváhy se sice pomalu, ale za to jistě začaly projevovat. A protože jsem tloustnul skutečně jen lehce (když to nyní zpětně spočítám, tak v průměru přibližně 2 kg ročně), svůj "problém" jsem si několik let vůbec neuvědomoval. Pár kilo ročně skutečně nezní dramaticky (a člověk si toho prostě tak nějak nevšimne), ale jak roky neustále přibývaly, neustále a nenápadně přibývala i kila 😀.

Asi až po deseti letech jsem začal pozorovat a uvědomovat si, že se mi nějak zvětšilo břicho a mám kulatější tváře. S rostoucí váhou dále klesalo mé sebevědomí, tentokrát i co se týče vzhledu. Kupoval jsem si raději o číslo větší oblečení, aby na mě "plandalo" a abych tak skryl svůj narůstající problém. Také jsem se cítil stále unavený, hlavně kvůli flámování a tedy i nedostatku spánku. Svou roli na únavě určitě měla i nutričně nehodnotná strava (angličtina má pro tuto stravu trefné označení junk food). Přesto jsem však se sebou stále nic nedělal. Vlastně ani nevím, na co jsem tenkrát čekal.

Přibýval jsem na váze, schovával jsem břicho, byl jsem neustále unavený, přesto jsem však se sebou stále nic nedělal. Vlastně ani nevím, na co jsem tenkrát čekal.

Někdy kolem třicítky jsem si také začal uvědomovat, že můj život se nikam neubírá (nejspíš už začátek krize středního věku 😀). Jak profesně, tak i soukromě. Chtělo to prostě nějakou změnu, vyskočit z toho zaběhlého a nudného stereotypu. Jako první mě tenkrát napadlo, že si dokončím své vzdělání, protože jsem měl doposud "odstudované" jen gymnázium. To pro mne bylo celkem důležité rozhodnutí, protože jsem zjistil, že nejsem takový líný flákající se "budižkničemu".

Zjistil jsem, že dokážu vystudovat vysokou školu při zaměstnání a navíc že to dokážu skloubit i s návštěvami hospod 😀 (no, na ty hospody dnes ve skutečnosti moc pyšný nejsem 😀, navíc jsem na to pivo vlastně díky studiu už ani moc nechodil). Kdo zažil tak ví, že studium při zaměstnání není žádná sranda a když se na to dnes zpětně podívám, vůbec nechápu, jak jsem to tenkrát dokázal (dnes už bych to asi "nedal" 😀). Celkově mi úspěšné dokončení vysokoškolského studia (IT zaměření) hodně zvedlo sebevědomí a začal jsem si zase trochu věřit. Že když chci, tak dokážu zabojovat a dosáhnout úspěšného konce. Zároveň mě to i celkem "nakoplo" a ve svých životních změnách jsem se rozhodl i nadále pokračovat.

Ještě nesmím zapomenout na jednu důležitou událost v mém životě. Konkrétně na to, že někdy v půlce mého studia na vysoké škole jsem si po obyčejném každodenním úkonu přivodil "housera". Jinak řečeno, nějak jsem si hnul se zády a od té doby mám se zády neustálé problémy. Které v podstatě trvají do teď, avšak z jiných důvodů. O tom ale bude v tomto článku ještě řeč.

Začátek nového příběhu - hubnutí, chyby hubnutí, sebevědomí, stále bolesti zad

Po dokončení "vejšky" jsem si říkal a co teď? Co dál? Při pohledu do zrcadla jsem nemusel ani nějak dlouho přemýšlet. Narůstající kila (osobní váha mi při výšce 177 cm ukazovala 96 kg) a také únava z nedostatku spánku díky flámování a kocovinám rozhodly, že začnu něco dělat se svojí postavou a se svojí životosprávou. A stalo se 😊.

Jenže tenkrát jsem na tu změnu životního stylu nešel úplně nejlépe. Jednak jsem začal s hubnutím bez cvičení (posilování), čili pouze změnou stravy a jejím omezením. A za druhé jsem informace ohledně redukce tělesného tuku čerpal z první knížky o hubnutí, na kterou jsem narazil a "jel" podle ní. Byla to taková ta klasická brožurka o redukční dietě stylem radikálního omezení jídla. Podle této knížky jsem měl přijímat maximálně 4500 kJ denně!!! S váhou 96 kg a s výškou 177 cm to bylo hodně pod mým "bazálem" (ale o bazálním metabolismu jsem tenkrát ještě nic nevěděl). Nicméně "rady" z této knížky jsem se rozhodl dodržovat a začal si přes jednu aplikaci na mobilním telefonu své přijímané kalorie počítat.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že kromě omezení stravy jsem také omezil jakýkoli alkohol. Vlastně na prvních pár měsíců jsem alkohol dokonce vyřadil úplně.

A jaký byl nakonec výsledek? No hubnul jsem. Jak jinak, když člověk skoro nic nejí (a vyřadí "chlast" 😀). Ze začátku jsem ubýval na váze rychlostí asi kilo a půl týdně. Po pár týdnech jsem ale oněch 4500 kJ samozřejmě už nedodržoval, protože jsem byl neustále hlady a dál to bylo neudržitelné. Nastavil jsem si proto sám od sebe hodnotu 5500 kJ. Postupně ale i toto číslo nebylo udržitelné a tuším, že jsem nakonec skončil někde na hodnotě 7000 kJ. Dohromady jsem za přibližně půl roku s touto "dietou" zhubl skoro 30 kg.

Což vypadá sice hezky (a já byl samozřejmě spokojený), jen by mě zajímalo o kolik svalové hmoty jsem tenkrát přišel. Při takhle přísné redukční dietě (bez silového tréninku a zvýšeného množství příjmu bílkovin pro ochranu svalové hmoty) a při takhle rychlém tempu hubnutí jsem musel o nějaké svaly přijít. A to by se dít nemělo. Lidé by o svaly přicházet neměli. Dá se hubnout jinak a zdravěji. To vím ale až teď 😊.

Každopádně jsem si po zhubnutí musel nově koupit většinu oblečení, což byla docela příjemná starost a "bezbolestná" útrata 😊. A taky jsem se začal trochu zajímat o "módu". Tím konkrétně myslím to, že jsem začal řešit, jak kupované oblečení vypadá a jak toto oblečení vypadá na mně 😊. Moje sebevědomí zase o trošičku povyrostlo.

Ale aby té spokojenosti nebylo příliš, tak mi radost kazily vracející se bolesti zad. Po návštěvě fyzioterapeuta a absolvování nějakých procedur a rehabilitačních cvičení (cvičil jsem nějakou dobu samozřejmě i doma) se výsledky tak nějak nedostavily. Tento neúspěch při řešení mých problémů se zády byl jeden z impulsů, proč jsem se na "stará" kolena rozhodl vrátit ke svému starému koníčku - k posilování.

Nový příběh pokračuje - návrat k posilování, nový přístup k posilování, sebevědomí

Další výzva tedy byla pokořena. Zhubl jsem. A co dál? Dál to bylo celkem jasné. Znovu jsem se po 25 letech vrátil k posilování, které jsem "uložil k ledu" na základní škole. Do cvičení jsem se naštěstí nutit nemusel, protože k posilování jsem se chtěl vždycky vrátit (akorát trochu dříve 😀) a věděl jsem, že mě to bude stále bavit. No a pak tu byla samozřejmě ta bolavá záda. Chtěl jsem si "naordinovat" svoji "medicínu" a zahájit svoji léčbu v podobě pravidelného silového tréninku.

Začátky mého (znovu)posilování však byly celkem rozpačité a úsměvné. Přestože jsem svůj životní styl kvůli hubnutí nějakým způsobem změnil, tak jsem stále ještě poměrně často navštěvoval restaurační zařízení, protože po zhubnutí jsem ukončil svou "pivní prohibici". Takže jsem třeba večer přišel z piva a pak si dal pár sérií kliků. To celé v domnění, že to pro svalový růst a vyřešení mých problémů se zády bude stačit 😀. Takto jsem to dělal asi 3 týdny, než mi došlo, že s tímto přístupem se nikam neposunu a že bych mohl znovu "oprášit" pár svých kulturistických časopisů, které jsem kupoval na začátku 90. let. Chtěl jsem to posilování prostě začít brát trochu seriózně.

Nicméně těch časopisů jsem doma našel skutečně jen pár, protože jsem všechny v minulosti rozdal 😀. A taky jsem si uvědomil, že doba pokročila a tréninkové a výživové přístupy a postupy se za těch 25 let asi změnily. Začal jsem tedy problematiku posilování a stravy studovat a to v podstatě na novo od úplných začátků. A vlastně až tehdy započala má skutečná tělesná přeměna a zároveň i má (staro)nová životní náplň - rozhodl jsem se, že se (teď už doopravdy) stanu osobním trenérem, kterým jsem chtěl být už jako kluk v mých "kulturistických" začátcích.

jednoruční činky

Znovu jsem tedy začal "hltat" články o posilování a znovu to byly především kulturistické články (tentokrát ale už ne v časopisech, ale na internetu). Stejně jako při mých prvních začátcích v dětství jsem začal cvičit pouze doma a to opět jako samouk. Což byla ale první chyba mého "posilovacího come backu". Dnes už totiž vím, že jsem měl (tenkrát jako kluk i později jako už dospělý) oslovit nějakého odborníka (trenéra). Vše bych si tak usnadnil a výsledky urychlil. Na druhou stranu ale musím přiznat, že to moje samoučení byla celkem dobrá škola (taková metoda pokus - omyl 😊).

Takže jsem si koupil hrazdu do zdi, pár jednoruček a další základní vybavení a pustil se v panelákovém bytě s chutí do "práce" 😊 (tentokrát jsem ale už nepodceňoval důležitost stravy a především důležitost dostatečného příjmu kvalitních bílkovin).

Brzy jsem ale zjistil, že už mě striktně kulturistický přístup ke cvičení nějak nevyhovuje a vlastně už mi ani nevyhovují ty kulturistické články, které jsem našel na internetu. Stále jsem sice chtěl budovat svalovou hmotu a být "namakaný", ale už jsem to také chtěl dělat nějak funkčně (či trochu více zdravotně). Vlastně i kvůli těm mým zádům.

Přiznejme si to, v kulturistické praxi (čili při posilování za účelem maximalizace svalového růstu) jsou na prvním místě především ty svaly (a už méně funkční rozvoj těla jako celku a obecně zdravotní aspekty cvičení). Tím ale rozhodně nechci tvrdit, že kulturistika (na rekreační úrovni) je nějak nezdravý sport a že se tento sport nedá dělat zdravě (záleží samozřejmě, jak k této problematice kdo přistupuje). Nicméně u ryzí kulturistiky vždy budou na prvním místě jen ty svaly a to většinou za každou cenu (bohužel někdy i za cenu našeho zdraví).

Tento přístup mi už prostě nevyhovoval. Už jsem to cítil jinak a tak jsem se vydal trochu jinou cestou. Už jsem nechtěl být kulturistou, ale spíše bodybuilderem. Což je sice synonymum (kulturista = bodybuilder), ale v tomto případě, ačkoli nemám rád začleňování anglických slov do češtiny, tak mi přijde bodybuilding prostě trefnější a líbivější pojmenování nežli slovo kulturistika (nepřipadají Vám slova kulturistika / kulturista prostě divná a směšná? 😀).

Jak už jsem říkal, začal jsem na problematiku posilování jít více z pohledu zdraví. Ale také i z pohledu celkové kondice a přenositelnosti do reálného běžného života. A také více z pohledu vědy (a méně z pohledu "jeden kulturista povídal"). Vyhledával jsem tedy spíše evidence-based články (včetně studií a metaanalýz) nežli bro-science články. A zároveň jsem dostal nápad tyto své nově nabyté informace sepisovat v podobě článků, přikládat k nim ony studie (jako důkaz, že si informace "necucám" z prstu a vycházím z nějakých seriózních zdrojů) a umisťovat je na svůj web, který jsem si napsal sám díky zkušenostem s programováním na vysoké škole a na kterém teď čtete i tento článek 😊.

Také jsem chtěl tento svůj nový přístup k posilování uplatňovat i na mé budoucí klienty. Čili můj ideální klient měl být (a dodnes je) někdo, kdo chce tvarovat postavu, ale netouží dělat kulturistiku. Kdo chce být spíše jako atlet a také jako atlet vypadat. Kdo chce být svalnatější a pohyblivější a to současně s nízkým podílem tělesného tuku. Kdo chce umět cvičit a to s minimem náčiní a s minimem speciálních strojů na izolované svalové partie.

Ale zpátky k mému cvičení. V domácích podmínkách (než jsem začal chodit do klasického fitka) jsem nakonec vydržel cvičit přibližně dva roky. Za ty dva roky cvičení pouze s mojí tělesnou váhou a se skromným vybavením (jednoruční činky, zátěžová vesta, gumové expandéry) jsem každopádně udělal docela pokrok. Zprvu jsem navíc ještě trochu zhubl, což byl ale vedlejší efekt, který jsem původně nechtěl 😀. Původně jsem chtěl hlavně budovat svaly (dělat onen bodybuilding 😊), nicméně než jsem přišel na svůj kalorický střed, nějakou dobu jsem ještě na váze ubýval. Teprve až poté, co jsem se metodou pokus - omyl "přehoupnul" přes svůj kalorický střed, jsem začal nějaké ty svaly budovat (kdybych však měl trenéra, tak bych se tomuto zkoumání vyhnul, čímž bych zase ušetřil nějaký ten "promarněný" čas).

Avšak ten největší pokrok jsem udělal až v klasické posilovně s veškerým "profi" náčiním. Doma mi hlavně chybělo vybavení a prostor na cviky s velkou činkou, především na dřepy, mrtvé tahy a bench press. Čili druhá chyba mého "posilovacího come backu" byla taková, že jsem měl z pohodlí domova odejít do "velkého světa posilovny" o něco dříve. Tehdy jsem si totiž naivně myslel, že se můžu doma zlepšovat donekonečna (nebo alespoň dlouhodobě). Až po těch dvou letech jsem si uvědomil, že to tak asi nepůjde, protože jsem začal při vší snaze stagnovat a progres se už nedostavoval. Domácí podmínky už mě v mé snaze prostě začaly omezovat. Tím ale rozhodně nechci tvrdit, že je chybou začít s cvičením / posilováním doma. Naopak. Jen jsem prostě měl do toho fitka jít dříve 😊.

Příběh se pomalu uzavírá - klasické fitko, trenérská škola, COVID, trénování

Na prostředí posilovny i na lidi kolem sebe (doma jsem samozřejmě cvičil sám 😀) jsem si zvykl celkem rychle. Celkem rychle jsem také dosahoval dalších pokroků, čehož si všimli někteří mí kamarádi. Pár z nich se na mne obrátilo s radou a některé jsem začal i trénovat. Tím jsem jednak získal své první trenérské zkušenosti, ale hlavně jsem se ujistil, že mě trénování baví a že je to něco, co chci v životě dělat. Což urychlilo mou potřebu absolvovat nějakou trenérskou školu a získat patřičný certifikát.

Udělal jsem proto další životní změnu. Dal jsem v práci výpověď, "udělal" trenérskou školu (což bylo v porovnání se studiem na vysoké škole při zaměstnání celkem "pohodička" 😊), zřídil jsem si živnost a začal se živit tím, co jsem chtěl dělat už jako malý kluk. Splnil jsem si tedy svůj dětský sen a stal jsem se osobním trenérem 😊. To vše se ale bohužel odehrálo těsně před nástupem COVIDU-19 😖. Než jsem se tedy rozkoukal, přišla první omezení a zákazy. Načasování jsem si pro své podnikatelské činnosti skutečně nemohl vybrat vhodnější 😀😕.

Během koronavirového období jsem střídavě mohl trénovat a střídavě nikoli. Období lockdownu jsem tedy využil "dolaďovádím" tohoto webu, psaním a umísťováním mých textů na web a dalším sebevzdělávacím činnostem. Během zavřených fitek jsem také zpětně ocenil své domácí začátky posilování, protože jsem věděl, jak mám doma cvičit ("oprášil" jsem zase svou hrazdu a jednoručky 😊) a že to doma jde. Během lockdownu jsem tedy cvičil dál a formu si minimálně udržel.

Koronavirové období nicméně s prominutím přeskočím, asi pro nikoho to nebylo lehké období a je nejlepší na to raději zapomenout. Tímto jsem se v podstatě v mém příběhu dostal až do současnosti.

Současnost - Bechtěrevova choroba

Nejčerstvější zaznamenáníhodná událost v mém životě je zjištění, že trpím Bechtěrevovou chorobou. Což je chronické revmatické zánětlivé degenerativní onemocnění páteře (meziobratlových kloubů). Čímž se vlastně z velké části konečně vysvětlily mé letité problémy se zády. I když mi posilování od bolesti zad trochu ulevovalo, tak stále to nebylo ono. Stále jsem si nemohl říct, že je to dobrý. A teď už vím proč.

Na toto nepříjemné zjištění jsem přišel v podstatě náhodou přes problémy s očima. Jelikož jsem měl krátce po sobě opakovaně záněty v oku, bylo to mé oční doktorce podezřelé a poslala mě raději na různá vyšetření. A na základě výsledků z těchto vyšetření (na základě odběrů krve, magnetické rezonance a rentgenových snímků) mi bylo sděleno, že trpím Bechtěrevovou chorobou 3. stupně. A že musím doživotně cvičit.

Představa, že musím doživotně cvičit, mi vůbec nevadila a nevadí (to stejně plánuju, pokud zdraví dovolí). Ale představa, že trpím víceméně nevyléčitelnou nemocí se mi tedy vůbec nelíbí. Avšak beru to sportovně a hlavně si vždy říkám, že jsou na tom lidé daleko hůře a že mě zatím tato choroba v ničem zásadně neomezuje. Ačkoli občas mám bolesti zad, někdy mě vystřeluje bolest do kyčlí, sem tam mě píchá pod lopatkou, občas mnou po kýchnutí projede ostrá bolest 😊, tak jinak se s tím (zatím) dá normálně fungovat a normálně žít.

A já s tímto onemocněním i normálně posiluju jako před diagnózou. A nemyslím takové to rehabilitační cvičení, myslím normální silový trénink s činkami. Čili dělám dřepy s činkou na zádech, mrtvé tahy (obojí většinou okolo 100 kg) a jiné komplexní cviky s těžšími váhami. Nikde jsem se totiž nedočetl (ani v zahraničních zdrojích) a vlastně ani má doktorka na revmatologii mi nebyla schopná s jistotou a přesně říci, zdali je silový trénink pro "Bechtěreviky" škodlivý, neutrální, či příznivý.

Já osobně po roce posilování (psáno v květnu 2023) s touto diagnózou mohu konstatovat, že to na můj stav nemá negativní dopad. Čímž ale nechci nikoho nabádat, aby s touto nemocí zvedal těžké váhy. Jen popisuju svá pozorování a svá zjištění. Dokonce si myslím, že mé bolesti nejsou tak časté jako kdysi, čili že můj stav je o něco lepší. Zdali za to může silový trénink, nebo něco jiného, však nemohu na 100% říci.

posilovna

Přínosy a negativa posilování u mne

Co mi posilování dalo a dává?

  • Určitou disciplínu a režim. Pokud totiž chci mít s přeměnou těla výsledky, musím být pečlivý, trpělivý, pravidelný, konstantní atd.
  • Schopnost kdykoli bez trápení zhubnout 😊 (třeba každý rok na léto, občas na focení apod.).
  • Nový životní směr.
  • Sebevědomí.
  • Nové přátele (spolucvičenci ve fitku, klienti).
  • Více energie díky změně režimu (méně piva a kocovin, více spánku atd.).
  • Větší fyzickou sílu, což se v praktickém životě vždycky hodí.
  • Předpoklad pro funkční samostatnost ve stáří (pokud samozřejmě budu cvičit dále).
  • Zábavu. Posilování a pobyt ve fitku 3x do týdne mě baví, těším se na to.
  • Během tréninku mi cvičení dává skvělé pocity. Při posilování (podobně jako u jiných pohybových aktivit) se uvolňují různé hormony (např. endorfiny apod.), což způsobuje pocity štěstí a euforie (těžko se to popisuje, to se musí zažít 😊).

Co mi posilování vzalo?

  • Přestože jsem se snažil na něco přijít, nic mne nenapadlo 😊.

Závěrem

Proč vlastně vznikl tento článek? Jak už jsem v úvodu zmínil, čas od času se mě někdo zeptá, jak jsem se dopracoval ke skoro 100 kilům a jak jsem se dopracoval ke změně životního stylu i postavy. Kromě okamžité odpovědi na místě v reálném čase jsem ale chtěl mít i trochu obsáhlejší odpověď "na papíře". A také jsem chtěl ukázat, že ač teď vypadám "celkem dobře", nebyl jsem takový vždy (viz má fotogalerie) a musel jsem pro to něco udělat.

Chtěl jsem ukázat, že nejsem ten typ "zidealizovaného" trenéra "superčlověka", který sportuje od narození po celý svůj život, který dělal všechny sporty na světě, který absolvoval a vyhrál tisíc závodů v nějaké fitness disciplíně, a který celý život měl příkladně dokonalou životosprávu (jak často popisují někteří trenéři ve svém biu na svých stránkách 😊).

Chtěl jsem ukázat, že jakožto člověk nedokonalý, který má a měl nějaké problémy a slabiny (jako většina běžných smrtelníků), tak i přesto lze dosáhnou výsledku a úspěchu, pokud se ale chce a dělá se to správně. A že tohoto úspěchu lze dosáhnout i na "stará" kolena (v době psaní tohoto článku mi bylo bez dvou měsíců 45 let). S posilováním lze totiž bezpečně začít vždy a v každém věku (i třeba po pauze, která trvala čtvrt století 😊).

Jsem si určitě vědom toho, že můj příběh není na zfilmování 😀 (a že také nejsem žádný spisovatel). Žádné drama se nekonalo, nic napínavého, v podstatě nuda 😊. Kdo to dočetl až sem, tak respekt! 😀 Nicméně i tak je možné (a doufám), že i přesto můj příběh mohl někoho oslovit a inspirovat k tomu, aby něco ve svém životě změnil. Teď nemyslím zrovna dát v práci výpověď 😀. Myslel jsem spíše zamyslet se nad svou aktuální životosprávou a třeba lehce někde něco poupravit. S tím lze začít okamžitě a bez nějakých existenčních rizik. A čím dříve se začne, tím méně to pak bude "bolet" 😊.

Děkuji Vám za pozornost a i za to, pokud jste to celé dočetli od začátku až sem. Vážím si toho 😊.

Dříve jsem vypadal a cítil se hrozně. Dnes mohu s klidným svědomím a ve vší skromnosti 😀 říci, že vypadám skvěle a také se tak cítím 😊.

KDO JSEM?

Charlie Jsem Karel Šmída, pro přátele Charlie, a jakožto osobní trenér a popularizátor kondičního posilování pomáhám lidem změnit se jednak tělesně a kondičně směrem ke zdraví a kráse, ale také duševně ke zdravějšímu životnímu stylu a k úpravě svých zakořeněných (zlo)zvyků a nevhodných stereotypů. Více informací naleznete na mé úvodní stránce.

CO O MNĚ NA GOOGLU A SEZNAMU ŘÍKAJÍ MÍ SVĚŘENCI?
Recenze David Štika
Recenze Marek Sosna
Recenze Petr Bičánek
Recenze Bára Opltová
Recenze Petr Šiml
Recenze Javorský
Recenze Květa
Recenze Tereza
Recenze Péťa
Recenze Láďa
Recenze Zbyněk
CHCI ZMĚNIT ŽIVOTNÍ STYL, ZAČÍT POSILOVAT A ZLEPŠIT SE KONDIČNĚ, TĚLESNĚ I DUŠEVNĚ
Chci tréninkovou lekci
Chci sestavit trénink
Chci výživový plán
Potřebuju konzultaci
MŮJ TRÉNINKOVÝ PŘÍSTUP A FILOSOFIE

Líbí se Vám tento článek? Chcete ho sdílet?

TIP Pokud nemáte čas číst všechny mé články o posilování, přečtěte si můj e-book. V něm je v bodech sepsáno 40 různých faktů, rad, tipů či myšlenek, o kterých si myslím, že jsou při kondičním posilování klíčové. E-book je určen spíše začátečníkům či mírně pokročilým a je ke stažení zde a to buď zdarma, nebo s možností dobrovolného příspěvku. Děkuji.